Zažila ruské lágry a byla až u Buzuluku, komunisti jí zatkli manžela, už ho nikdy neviděla

11. listopadu 2017 | 06:00

V severočeském Oseku u Duchcova se manželům Kohnovým 22. března 1921 narodila dcera Gréta. Rodina se přestěhovala do Teplic, kde otec pracoval jako klenotník a matka prodávala v obchodě. „Rodina byla naprosto apolitická jako většina lidí během první republiky.“ Rodiče byli židovského původu, ale víry se striktně nedrželi. „Svátky jsme slavili, ale jedli jsme také vepřo-knedlo-zelo.“ Gréta se o židovství více dozvěděla až teprve s příchodem německých emigrantů do Československa.

V Teplicích chodila Gréta nejprve na gymnázium, pak přestoupila na obchodní akademii. Po Mnichovu v sedmnácti letech odjela s rodinou do Prahy. Rodina se snažila odjet z Československa. „Už se vědělo, co se děje, tak jsme se snažili získat anglické vízum, abychom se dostali přes Anglii do Ameriky.“ Mladší bratr Venda se tehdy zasnoubil a chtěl odjet do Palestiny. „Takže my jsme to měli jakžtakž připravený, že se dostaneme ven z republiky, když najednou v březnu nastoupili esesáci na hranice a bylo po republice.“

Za anglickými vízy do Polska

Na britském velvyslanectví se po okupaci dozvěděli, že transporty do Británie již neodjedou. Kohnovi měli známého, který pracoval na železnici. „Umožnil nám útěk do Polska. Napřed jsem jela já. Ve vlaku mi vtloukl do hlavy: ‚S nikým nemluv a ptej se prvního Žida, kterého potkáš v Katovicích, kde je britský konzulát!‘ Vystoupila jsem v Katovicích na krásném nádraží. Viděla jsem prvního Žida s fousama a takovou legrační čepicí na hlavě. Tak jsem ho oslovila, odvedl mě na britský konzulát.“

11. 11. je Den válečných veteránů, pomozte uchovat jejich vzpomínky tím, že přispějete společnosti Post Bellum. Podívejte se na jejich spot:

1080p 720p 360p
Mnozí váleční veteráni se vděku dočkali až po roce 1989 • VIDEO: 

Na ambasádě spolupracovala Gréta s místní úřednicí Miss Holingwels. V Katovicích se seznámila s mladíkem, který rovněž utekl z Československa. „Už měl odjet. Už měl záznam v transportu. Tak jsem šla k slečně Holingwels, že bych taky chtěla, aby nás nerozdělili, a ona řekla: ‚Víš co, vemte se a pojedete spolu.‘ Tak jsme utíkali na židovskou obec, protože polskej normální sňatek jsme nemohli provést, ale ona řekla, že to zařídí, že to jméno potom změní.“ Když ale mělo dojít k odjezdu, tak novomanželé na listině nebyli. 

Hlavně se dostat za Vislu

Britská ambasáda organizovala odchod do města Kielce ve středním Polsku. Vlak se měl zastavit v Krakově a nabrat další lidi, jenomže krakovské nádraží hořelo a vlak jím jen projel. V Kielcích byli uprchlíci soustředěni v kině, kde čekali na muže, kteří měli přijít z Katovic pěšky. Britští představitelé odjeli. Gréta v Kielcích ještě den zůstala, pak se ale dozvěděla, že muži do Kielců pravděpodobně nepřijedou, a vydala se dále. Skupina uprchlíků se přes Volyň dostala do Lvova. „Šli jsme do Café Varšava. Byla to nejspíš židovská kavárna, tak nám dali najíst a druhý den přišli nějaký Židi a vybírali si lidi – koho si vezmou domů. Tak mě vzala jedna paní. To byla úžasně hodná ženská!“ Ve Lvově však Grétu čekala smutná zpráva – dozvěděla se, že její manžel zemřel při cestě z Katovic do Kielců.

Uprchlíci se ve Lvově živili všelijak. „Ze začátku jsme šmelili. Já jsem obchodovala s cigaretama. Každej měl ten svůj obor.“ Do Lvova se dostal i Grétin otec. „Němci a Sověti tehdá měli smlouvu o otevřené hranici. Mysleli jsme si, že taky maminka a starší bratr přijedou za námi, ale najednou Sověti a Němci uzavřeli hranice. Maminka zůstala se starším bratrem v Krakově.“ V zimě 1939 však započaly transporty ze západní Ukrajiny do sovětských lágrů. Vybíráni byli různí lidé, mezi nimi se ocitli také Grétin otec a rodina, která ho ubytovala. Otec byl odvezen do lágru v tehdejší Karelo-finské SSR a tam zemřel. „To jsem se dozvěděla až potom na vojně v Buzuluku.“

Bez bumážky člověk nic neznamená

Jelikož se uprchlíci ocitli v Sovětském svazu, museli legalizovat svůj pobyt. „Teď co? My jsme tam byli ilegálně. Šlo o to, dostat povolení k pobytu. Já jsem ho dostala.“ Díky známým si našla místo ve vojentorgu. S vojentorgem odjela Gréta koncem dubna 1941 na letiště nedaleko Tarnopolu, kde pracovala v pokladně. Tam ji zastihl začátek německého útoku na Sovětský svaz. „Naše letiště hořelo, tak jsme se oblíkli a rychle utíkali na štáb, tam už byla připravená nákladní auta pro evakuaci letců a těch, kdo ještě žili. Málo jich to přežilo, ten nálet.“

Politruk nevěděl, co dělat s Grétou. Chtěl vidět doklady, ale ona je několik dní předtím poslala do Lvova na prodloužení. „Tak jsem doklady neměla, jenom lístek, že pracuju pro vojentorg.“ Na ulici potkala známého emigranta, který jí řekl: „Děvče, bez dokladů je to beznadějný.“ Gréta viděla jedinou možnost. „Zpátky do Lvova, to byla jediná možnost vůbec se dostat k dokladům. V Sovětským svazu, když nemáte doklad, tak jste úplně vedle.“

Sedla si na formanku a jela pryč z Tarnopolu. Měla na sobě francouzskou policejní pláštěnku, kterou dříve dostala od jednoho známého, a mladý milicionář, kterého po cestě potkala, ji zatkl. „Rozhodl, že jsem parašutista a že mě musí hned odvést na místní milici.“ V Tarnopolu byla obviněna z velezrady, dokonce jí řekli, že může být odsouzena bez toho, že by byla přítomna u soudu. Gréta měla navíc s sebou při zatčení pokladnu z kasy, ve které pracovala. Vyšetřovatelé ji sice nevinili ze špionáže, ale pokladna jí přitížila. Mysleli si, že pracuje pro Němce.

Celé vězení se vydalo na cestu k bývalé sovětsko-polské hranici. „Po stranách byli ti dozorčí, psi, pušky. Tak jsme šlapali, šlapali, bombardování nádraží v Tarnopolu, my jsme šli dál.“ Pěšky šli na starou hranici dva a půl dne. Na hranici je naložili do vlaku. „Bylo nás myslím devadesát. To byly vagony na dobytek. Jeden vedle druhého.“ Po několika hodinách začala registrace vězňů podle vagonů. Cesta vlakem trvala měsíc. „Žádný vězení nás nechtělo přijmout, oni měli těch zájemců dost.“ Cestou vězeňkyně prodělaly různé nemoci, měly průjmy a vši. K jídlu dostávaly chleba nebo seljodku a vodu.

Židi ať jedou zpátky

Nakonec se dostaly pěšky do městečka Věrchněuralsk. „Šly jsme přímo do starého vězení. Podmínky ve vězení byly otřesné.“ Jednou v zimě si Grétu pozval ředitel věznice a byla propuštěna. Ředitel jí doporučil, ať jde nejdřív ve Věrchněuralsku na milici. A pak že uvidí. S jedním propuštěným českým ševcem, který v Rusku zůstal, došli na milici do Věrchněuralsku. Švec zmizel, ale Gréta nechtěla stanici opustit. Milicionář ji proto poslal do "domu kolchoznikov", což byla ubytovna pro zástupce z okolních kolchozů. Druhý den se odstěhovala k babičce správcové domu.

Po několika dnech ve Věrchněuralsku se setkala se skupinou Polek, které byly z vězení také propuštěny. Dozvěděla se, že se v Sovětském svazu tvoří polská armáda a brzy bude odjíždět do Palestiny. Rozhodla se odjet k armádě společně s Polkami. Příjezd k polské armádě však byl pro Grétu studenou sprchou. „V transportu z Uralu bylo hodně Židů. Toho polského důstojníka slyším: ‚Ty Židy ne, Židi ať jedou zpátky.‘ To byla Andersova armáda. Tak jsem tomu polskýmu důstojníkovi poděkovala, že já nemám zájem jet s nima nikam. Já jsem byla sprostá, já jsem na něho plivla a šla jsem.“ Vrátila se zpátky na nádraží, kde stála nechtěná židovská skupinka. „Nikdo nevěděl, co teď dělat.“

S Rudou armádou do Buzuluku

Gréta bloumala po nádraží. Nakonec jednoho ruského důstojníka uprosila, aby ji vzal do vlaku. „Tam byl vagon s mladýma klukama, ti právě prošli odvodem a šli přímo na frontu. Ještě ani uniformy neměli." Vlak změnil trasu a Gréta vystoupila, dostala se do dalšího vlaku. Jenomže tam ji chytili a vyhodili za jízdy kdesi v Kyrgyzstánu. Nastoupila do vlaku plného vojáků, který jel směrem na západ. „Vlak se rozjel a já jsem jenom spala.“ Cesta trvala přibližně pět dní, než Gréta 27. března 1942 dorazila do Buzuluku. „Už jsem měla dušičku malou, ale oni mě tam utěšovali: ‚Když v tom Buzuluku nikdo na tom nádraží nebude, tak pojedeš s námi dál do Moskvy.‘ V noci jsme přijeli do toho Buzuluku. 

Najednou jeden kluk v uniformě říká: ‚Milostpaní, co vy tady děláte? Odkaď jedete?‘ Tak to byl nějakej študent, kterého jsem znala ještě v Katovicích a potom ve Lvově. Tak jsme šli z nádraží a tam nedaleko měli Češi takovej malej domeček, kam přicházeli, než je vedli do kasáren. To bylo takový shromaždiště, teploučko tam bylo, bylo tam něco k jídlu, samozřejmě vepřo-knedlo-zelo. To jsem věděla, že jsem doma, že už je všechno v pořádku.“

V armádní redakci

U odvodu se setkala s Jakubem Koutným, svým budoucím manželem. Koutný vedl redakci, vydával armádní noviny. Koutný byl později po bitvě u Bílé Cerkve přeložen do náborového oddělení. Gréta se nechala do Jefremova také přeložit. „Já jsem tam přijela začátkem března a koncem března jsme se s Koutným vzali na sovětských úřadech.“ Prstýnky Grétě udělala kamarádka ze zlatých zubů, které koupila.

Po válce sloužil Jakub Koutný krátce v Ostravě, Gréta pracovala na štábu v Praze, sloužila u spojařů. Po únoru 1948 bylo jasné, že Koutní musí Československo opustit. Manželé požádali o povolení odjet do Izraele, Gréta a její maminka na základě židovského původu, Koutný jako novinář zajímající se o dění na Blízkém východě. Všechno již bylo připravené, odjet měli v březnu 1949, ale Koutný stále neměl pas. Ludvík Svoboda je tehdy uklidňoval, že pas určitě dostane. „Přišel den odjezdu, Koutný neměl pas, ale byl už pod dozorem."Gréta chtěla zůstat s manželem v Československu, ale nakonec odjela. Brzy dostala dopis, že Koutný byl zatčen a obviněn z velezrady. Byl soud, psala jsem kdekomu, a nikdo nic." Koutný byl odsouzen za velezradu na 25 let vězení.

Manžel jí z vězení napsal, že československé úřady shánějí tzv. kroniku východní armády – Koutného archiv. Gréta kroniku propašovala mezi věcmi odeslanými do Izraele. Její část Gréta pak skutečně poslala zpět do ČSR. Vybrala ale jen takovou část, která by Koutnému ani nikomu jinému neuškodila. Manžel však z vězení propuštěn nebyl.

S Jakubem Koutným se Gréta již nesetkala, zemřel v roce 1960 v Leopoldově. Gréta žila v Izraeli, po smrti manžela se přestěhovala do Spojených států a po roce 1989 se vrátila zpět do České republiky.

Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy. Čtěte i další příběhy 20. století a podpořte Paměť národa charitativním během.


Autor: Markéta Tošnarová
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile