Jarmila Pláteníková: Po válce potkala esesáka z lágru, stal se členem ÚV KSČ

9. listopadu 2017 | 06:00

Paní Jarmila Pláteníková se narodila v roce 1924 v Benešově. Její radostné mládí narušila válka. Stala se spojkou mezi členy protinacistické odbojové skupiny svého strýce, před zatčením unikla jen náhodou. Odešla totiž na nucené práce do Německa a doufala, že se tak ukryje před gestapem. Na chvíli jí tato strategie vyšla...

Své dětství prožila paní Jarmila na statku svého otce Františka Hlubínka v Úročinci, kde byl starostou. Vyrůstala s mladším bratrem, který dodnes na statku hospodaří. Paní Jarmila navštěvovala dívčí školu v Benešově a po absolvování nastoupila na obchodní akademii v Českých Budějovicích. Tam bydlela u svého strýce a tety, aby byla "pod dozorem". Zároveň se musela připojit k protinacistické odbojové skupině svého strýce, kde se stala spojkou mezi členy. 

Účast v odboji

Tato skupina by se mohla označit jako skupina poštovních zaměstnanců. Pracovníci pošt tvořili důležitou součást Petičního výboru Věrni zůstaneme. Zajišťovali kurýrní spojení se zahraničím, ale také pomáhali při podpoře perzekvovaných obyvatel Protektorátu Čechy a Morava. "Časem na mně chtěl, abych došla k nějakému známému, donesla mu dopis. A já jsem brzy poznala, že to nejsou normální dopisy. Hrozně ráda jsem nosívala různé zprávy nebo to byly také peníze v obálkách pro vdovy po popravených nebo pro blízké po zavřených, ale také matkám a dětem. Strýčkovi jsem to řekla a slíbila jsem mu, že to neřeknu před jeho ženou, mou tetou, protože ta by strachy umřela," vzpomíná paní Jarmila. 

V roce 1943 však celou skupinu gestapo odhalilo a všechny členy zatkli. Jarmilu od bezprostředního zatčení uchránilo zřejmě mlčení vyslýchaných odbojářů a také její návrat zpět do Úročince k rodičům. Před zásahem gestapa zabrali Němci obchodní akademii, kterou paní Jarmila navštěvovala. Vyučování přeložili do Tábora, kam paní Jarmila nemohla dojíždět, a tak nastoupila v rodném Benešově do mlékárny jako účetní. "Pak ale přijela tetička a říkala, že mě hledá gestapo. V tu dobu se mí rodiče museli vystěhovat, protože z části Benešova byl udělán SS Übungsplatz. Udělali tam bunkry a chtěli tam udělat i cvičiště pro Němce. A všichni lidé se museli vystěhovat," vypráví pamětnice.

Rodina se musela ze svého rodného statku vystěhovat. "Já jsem měla předvolání do Německa na práci, ale mlékárna si mě chtěla vyžádat, že pracuje i pro německou armádu. Ale tatínek mi to nedovolil a řekl, abych jela, protože když mě hledá gestapo, tak mě budou hůř hledat v tom Německu než tady. Takže oni se stěhovali do Pecerad a já jsem jela do Frankfurtu nad Mohanem. Tam jsme přijeli, ale v té chvíli, kdy byl Frankfurt hodně vybombardovaný. A neměli pro nás ani ubytování, ani práci, a tudíž nás poslali vlakem do města Sackisch," vzpomíná paní Jarmila.

Na nucených pracích 

Když v prosinci roku 1943 přišlo paní Jarmile ono předvolání na nucené práce do Německa, zařadila se tak mezi tisíce mladých lidí Protektorátu Čechy a Morava, které si vyžádala říše na práci. Toto najímání mělo podobu náboru. V Polsku a Sovětském svazu to ale byly spíše hony na lidi. Většinou se jednalo o jedinou možnost, jak přežít. S prodlužující se válkou se ale nábory i u nás začaly měnit na násilné deportace z okupovaných zemí. "Pracovní úřad byl v Benešově. No a já jsem se musela na ten úřad dostavit, protože jsem dostala předvolání. Že jsem ročník 1924 a že musím na práci do Německa. Tak jsem to ukázala v mlékárně na ředitelství, tam mi řekli: Ty nikam nepůjdeš, protože my máme právo tě vyžádat, protože mlékárna je zásobovací podnik a zásobujeme tady všechny, nejenom Čechy, ale i Němce," vypráví paní Jarmila. 

Do Německa tedy nakonec odjela. Pracovní lágry byly umístěny v blízkosti továren, kde pracovali dělníci a dělnice ze všech koutů Evropy i ze Sovětského svazu. Mnoho táborů se nacházelo na hranicích Německa a Generálního gouvernementu v dnešním Polsku. To byl také případ města Sackisch (dnes Zakrze), kde nacisté zřídili pracovní tábor a pobočku koncentračního tábora Gross-Rosen. "Tam byl postaven Barackenstadt. To bylo obrovské množství baráků, takových, jaké má armáda, a bylo to v lese, v Kladsku. Byla tam továrna na letecké stroje. V městě Sackisch se dělaly letecké motory. Bylo to obehnáno drátem dokolečka," vzpomíná pamětnice. 

Barackenstadt byl tvořen ze dvou částí. "Ta zadní půlka byla vězeňský a zajatecký tábor a ta přední byla otevřená a tam jsme mohli chodit ven, třeba na borůvky, tam jsme si mohli najít šišky a kusy dřeva, abychom si mohli zatopit," říká paní Jarmila. Do práce chodili dělníci každý den kromě neděle a pracovalo se od sedmi a v zimě o něco později. 

Jelikož uměla paní Jarmila dobře německy, nabídli jí, že bude dělat tlumočnici. "Doktor Bitter mi řekl, že budu dělat tlumočnici, a sice tím způsobem, že budu česká děvčata, která jsou nemocná, vodit ráno k lékaři a hlásit mu denně ráno stavy pracujících," vzpomíná paní Jarmila. 

Život v lágru 

Přestože se paní Jarmile v otázce náplně práce poštěstilo, našli se dozorci, kteří ztrpčovali život obyvatelům pracovního tábora. "Byl tam jeden esesák, ten se jmenoval Spruch a ten chodil a zdravil: Heil Hitler! Nebo: Zvítězit, nebo zemřít! A když on přišel a tohle řekl, tak já jsem řekla: Tak si, ty vole, připrav truhlu. Potichu. Ale slyšeli mě ti ostatní a zajímavé bylo, kolik tam bylo lidí, kteří uměli česky, ale nepřihlásili se k tomu. A jedna tam byla vedle, Hermina Martin, a ta mi napsala lístek: Pojď na záchod. Na záchodě mi řekla, že jsem udělala hloupost, že on umí česky, a varovala mě, abych si dala pozor, že je strašně zlej. A že určitě půjde po mně. A taky jo, ale já jsem se mu vyhýbala. On pak dokonce lezl k nějakým děvčatům a zneužíval je tam, což měli oni zakázáno, to bylo prznění rasy," vypráví pamětnice. 

V táboře také panovala nedostatečná hygiena a domy se nedaly dobře vytopit. "Kamna moc tepla nedala, ty baráky byly z panelů a tam foukalo. V zimě tam deka nebyla nic platná, to jsme spaly oblečené. A měly jsme vši! To bylo hrozné. Když jsem přijela pak domů, maminka mi musela napustit hlavu petrolejem," říká paní Jarmila. Kvůli těmto podmínkám měla paní Jarmila pak celý život problémy s ledvinami. "V létě to bylo bezvadné, to jsme se myli v potůčku. Kluci měli kus potoka, my jsme měly kus potoka. V zimě to bylo horší, to jsme nosili vodu, měli jsme lavor a holt v tom lavoru jsme se umyli – tak čtyři nebo pět. Hygiena byla taková, že jsme si nakonec myli jen obličej a ruce," vypráví pamětnice. 

Vězení a konec války 

Gestapo nakonec ale paní Jarmilu dostihlo. V létě roku 1944 ji objevili ve vězeňském a zajateckém lágru. "Na konci léta mě tam objevili a okamžitě mě přemístili do druhé poloviny toho Barackenstadtu, toho Sackische, který byl zavřen za drátem, a byla jsem okamžitě vězeň. A tam jsem byla, přišla jsem tam o zuby. Prostě užila jsem si svoje," vzpomíná paní Jarmila. 

Později ji převezli zpátky do Čech, konkrétně na Pankrác. "Tam jsem byla asi tři dny. Pak mi řekli, že tam nemají místo a že mě dají do místní věznice, a dovezli mě do Benešova. To už byla ovšem půlka prosince a to už bylo tak, že už ti Němci měli trochu strach a v Benešově už se ti Češi zase méně báli. Tak tam řekli, že nemají taky místo, a dali mě do továrny pod dozor gestapa. Každé tři dny jsem se musela hlásit. Někdy jsem dostala pár facek a někdy ne. Bydlela jsem u rodičů. V továrně jsem nesměla dělat v kolektivu, byla jsem v telefonní ústředně, kde jsem hlásila hlavně nálety," vypráví paní Jarmila. 

V dubnu 1945 paní Jarmilu opět zadrželo gestapo. Mysleli si, že je zběh, a chtěli ji popravit. Její jméno se však nakonec na seznam nedostalo, protože přišly doklady z Polska, kde se psalo, že paní Jarmila zběh není a že z vězeňského tábora byla evakuována. Konec války prožila paní Jarmila v Benešově v Jedličkově továrně. Po osvobození se přestěhovala do Prahy, tam dodělala školu a nastoupila do zaměstnání. 

Setkání se Spruchem 

Na paní Jarmilu čekalo ještě jedno nepříjemné setkání. Když se se svým manželem, se kterým čekala první dceru, vracela tramvají z návštěvy, poznala v jednom z cestujících bývalého dozorce Sprucha. "A já v něm poznala toho Sprucha, toho, který střílel do lidí. A já volala na manžela: Oldo, Oldo, to je Spruch! Nahlas, já jsem se úplně zapomněla v tom momentě. A on se podíval a uviděl mě. Na nábřeží vyskočil. A já jsem s tím břichem vyskočila za ním a můj muž taky. Šel rychle a já jsem taky šla rychle, ale vtom šel kolem policajt, tak jsem mu to řekla, on si vzal jeho legitimaci a mou taky. A já jsem mu říkala: Vy ho pouštíte? Vždyť on zabil tolik lidí! To všechno bylo v člověku ještě živé, jak člověk viděl, jak on ubližoval, jak lidi trpěli, tak to člověk musel říct v tom momentě. Dneska bych asi byla jiná, dneska bych asi už mlčela. Protože člověk pozná léty, jaká je nespravedlnost," vypráví pamětnice. 

Po roce zajela paní Jarmila sama s kočárkem na policejní stanici. Chtěla vědět, jak se to se Spruchem vyřešilo. "A oni mi řekli, že prošel očistnou komisí a je člen ÚV KSČ. Načež já jsem před ním přetrhla legitimaci politických vězňů, dala jsem mu ji na stůl a řekla jsem: Dejte ji na ústředí KSČ, já s tím nechci mít nic společného. Takže jsem pak nedostala žádné peníze za to, že jsem byla vězeň, byla jsem jen vedená, že jsem pracovala v říši," dodává paní Jarmila. 

Jarmila Pláteníková měla štěstí, že nepadla do rukou gestapa již v roce 1943, kdy byl proveden zátah na odbojovou organizaci v Českých Budějovicích. I proto dnes vzpomíná na dobu, kdy byla na nucených pracích a ve vězení, jako na dobu, kdy si lidé více pomáhali: „Stáli jsme při sobě. To je zajímavé, že ten náš národ je tak – s odpuštěním – pitomej, že když se nic neděje, tak se mezi sebou perou, rvou a hádají kvůli blbostem, ale když potom hoří, tak se všichni najednou semknou a všichni se mají hrozně rádi," dodává paní Jarmila. 

Tři komiksové příběhy podle skutečných událostí. Tři příběhy žen, které se nikdy nesetkaly, a přece jejich životy spojuje podobná zkušenost – pracovní lágr. Příběh paní Jarmily, ale také dalších dvou žen si můžete přečíst v nové komiksové knize.

Autor: Aneta Pařízková
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile