Jiřina Jelínková: Estébáci ji týrali, až potratila. Děti už nikdy neměla!

19. října 2017 | 06:00

Za to, že paní Jiřina Jelínková pomáhala politickým vězňům, strávila ve vězení dlouhých dvanáct let. Jako většina žen toužila celý život po dítěti. Její přání se však nikdy nenaplnilo. Kvůli komunistickému režimu přišla o dítě, svobodu a skoro i o manžela. 

Paní Jiřina Jelínková, rozená Chovancová, se narodila v roce 1924 ve Slezské Ostravě, kde prožila také své dětství. Tam také navštěvovala dívčí gymnázium, kam chodilo také mnoho židovských dívek z Ostravy. Nejvíc vzpomíná na Doru Klementovou, kterou po škole často navštěvovala. "To byla taková hodná a čestná holka. Moje maminka o ní říkala, že je takový lidumil. Když Dora viděla, že doma mají nějakou věc, co nám chybí, vždycky nám ji donesla," vzpomíná pamětnice. 

Jednoho dne však všechny židovské spolužačky z gymnázia vyloučili. Dora se pak ještě zastavila za Jiřinou, aby se s ní rozloučila, a na památku jí chtěla dát medailonek. "Tatínek ale říkal, ať nic neberu, že lidé pak řeknou, že jsme tady bůhvíco měli a že jsme to ukradli," vypráví paní Jiřina. Podle archivních záznamů nacisté transportovali Doru do Terezína a o měsíc později do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde zemřela. 

Její otec František Chovanec, bývalý legionář z Ruska, nepatřil k zastáncům komunistické ideologie a paní Jiřinu názorově hodně ovlivnil. Za války se zapojil do odboje a skončil u výslechu. "Byl tam asi čtrnáct dní a to stačilo, aby mu později přestaly fungovat obě ledviny najednou," vzpomíná pamětnice.

Dokázal se ale postarat o rodinu během bombardování Ostravy v roce 1944. Vykopal před domem kryt, kde se celá rodina schovala. "Bylo to jako hrob, byly tam lávky, abychom tam mohli sedět. Náš dům naštěstí netrefili, ale o dva domy dál zůstala jenom díra," říká paní Jiřina. 

Později se seznámila s Eduardem Jelínkem, který pracoval na cizineckém oddělení Sboru národní bezpečnosti (SNB). A právě jeho si v roce 1947 vzala. Po únoru 1948, kdy moc ve státě převzala komunistická strana, jejího manžela vyhodili.

Cítila lítost 

Během války začala paní Jiřina pracovat na Dole Ida v Ostravě-Heřmanicích. Po válce byl přejmenován na Velkodůl Stalin, začali zde zaměstnávat také politické vězně a pamětnice se s nimi dostávala často do styku. Chtěla jim pomoci, a tajně proto zprostředkovávala korespondenci s rodinami. "Viděla jsem, že ti lidé hrozně trpí. Chtěla jsem jim alespoň trošičku pomoct. Věděla jsem, že je to pro dobrou věc," vypráví paní Jiřina.  

Jeden z vězňů Miloš Krejčí pracoval na dole jako táborový písař. Pamětnice mu vedle dopisů poskytovala také jídlo a cigarety. Podle archivních materiálů nebyl politickým vězněm, ale Mimořádný lidový soud v Brně mu – jak se později dozvěděla – udělil sedmnáct let vězení za spolupráci s nacismem. Jestli to bylo právem, to se nikdy nedozvěděla.

Podařilo se mu z vězení uniknout, paní Jiřinu pak kontaktoval a prosil ji, aby mu pomohla s útěkem za hranice. Tak mu v roce 1951 obstarala falešný řidičský průkaz a nákresy možných přechodů do západního Německa. "Já jsem si byla vědoma, že riskuji. Jenže jsem si říkala, že když bude pryč, tak budu klidnější, protože on všechno věděl o mých aktivitách. Měla jsem enormní zájem, aby zmizel. Hlavně když jsem zjistila, že jsem těhotná," vypráví pamětnice. 

Potrat při výslechu 

V září roku 1952 byla paní Jiřina pozvána na pracovní cestu do Prahy. Nepřišlo jí na tom nic divného, protože ji již několikrát absolvovala. Na hlavním nádraží v Praze k ní však přistoupili dva muži a donutili ji nasednout do auta. "Zavázali mi oči a už jsem se vezla, neřekli mi nic. Já jsem ještě říkala: Prosím vás, to je nějaký omyl. Já jsem z Ostravy, já nejsem zdejší," vzpomíná pamětnice.

Zavezli ji do bytu v Praze. Pět dní ji pak ve dne v noci vyslýchali estébáci. Museli vědět, že je paní Jiřina těhotná, protože u sebe měla těhotenský průkaz. Na to však nebrali ohled, a pamětnice tak o dítě přišla. "Začala jsem jim tam u výslechu krvácet. Nejdřív jsem si myslela, že jsem se počurala nebo tak něco. Pamatuju si, že jsem přišla na záchod s tou jednou čúzou a tam jsem se zhroutila. Potom už mě nevyslýchali," vypráví paní Jiřina. 

Rozsudek

Následně odvezli paní Jiřinu do věznice u Krajského soudu v Ostravě. StB zatkla také jejího manžela a celou dobu mu lhala o jejím těhotenství. "Nechali ho v tom, že budu rodit. Tak on na sebe bral některé věci, o kterých ani nic nevěděl, jen abych se dostala domů a rodila na svobodě," vzpomíná pamětnice.

Eduard a Jiřina se poprvé viděli až po půlroce u krajského soudu. "Manžel, když mě viděl... Myslel si, že budu těhotná, a já jsem vážila čtyřiapadesát kilo. Na ty jeho oči nezapomenu," vypráví paní Jiřina. Za trestný čin pomoci k velezradě dostala dvanáct let vězení, propadnutí celého jmění a ztrátu čestných občanských práv na pět let. Její manžel dostal za trestný čin sabotáže a nadržování pět let. 

Chtěli rozvrátit manželství 

Paní Jiřina byla odvezena do věznice v Praze a následně do ženské věznice v Pardubicích. Jejího manžela Eduarda poslali do nápravně-pracovních táborů a po uplynutí poloviny trestu ho propustili. Po jeho návratu se však komunistický režim snažil s pomocí našeptávačů rozvrátit jejich manželství.

Paní Jiřina se tak dozvěděla, že má manžel milenku, a když půl roku od něj nedostala žádné psaní, chtěla se nechat rozvést. "Eda třeba dostal navštívenku, že za mnou může přijet. Dostal ji ale o týden později, kdy byla neplatná. Dozvěděl se, že mám chlapa. Nevím, kde bych ho v ženském lágru sebrala. Eda z toho byl zničený. Ode mě nedostával dopisy, já jsem od něho nedostávala dopisy. Nemohli jsme se domluvit," vzpomíná na tuto dobu paní Jiřina. Manželovi se ale nakonec podařilo do věznice přijet, vše si vysvětlili a pochopili, jak s nimi vyšetřovatelé manipulují. 

Těžké začátky na svobodě

Paní Jiřina toužila po dítěti a každý rok žádala o propuštění, které bylo však šestkrát zamítnuto. Propustili ji až po sedmi letech, kdy jí bylo skoro pětatřicet. Cítila se unavená a stará. Doktor ji varoval, že by kvůli svému špatnému psychickému a fyzickému stavu dítě mít neměla. 

Návrat z vězení nebyl vůbec jednoduchý. Oba manžele připravil soud o všechen majetek, vzal jim veškeré úspory, vybavení i šperky. Jejímu manželovi se později podařilo najít malý sklepní byt. "Skříně jsme nepotřebovali, neměli jsme do nich co dát. Měli jsme gauč, postel. Přes záchod k nám do bytu chodil potkan," vzpomíná pamětnice. Paní Jelínková hledala práci, ale nikdo ji jako bývalou politickou vězeňkyni nechtěl přijmout. Až po více než čtyřech měsících dostala práci v cihelně. Tam však prochladla a skončila v nemocnici s těžkým zánětem ledvin. 

Později si našla zaměstnání v lékárenských službách, kde zůstala až do penze. S velkou radostí vzpomíná na listopadové události roku 1989. Tehdy se zapojila do pouličních manifestací a před lidmi četla článek Miloše Zemana o neblahé budoucnosti a minulosti naší země. "Stála jsem na bedně a četla lidem kolem sebe. Byla jsem tak nadšená," vzpomíná paní Jiřina.

Přestože se vysněného potomka manželé Jelínkovi nedočkali, jejich láska ani přes roky vzájemného odloučení a útrap nevyprchala a manželství zůstalo pevné. "Tady se dá skutečně mluvit o životním štěstí, že jsme se dočkali šedesátého výročí svatby. Že jsme spolu žili tak dlouho. Říkám si vždycky, že jsem měla kliku, že mě manžel měl skutečně rád," ukončuje své vyprávění paní Jiřina. Její manžel Eduard zemřel v roce 2007.

Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy. Čtěte i další příběhy 20. století a podpořte Paměť národa charitativním během.

360p 240p
Paměť národa - příběhy, které by neměly být zapomenuty • VIDEO: 

 

 

 

Autor: Aneta Pařízková
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile