Příběh čtenářky: Jsem těhotná se ženáčem! Je to poslední šance mít dítě

• Foto: iStock
9. října 2017 | 06:00

Marcela řeší zásadní životní otázku, která její budoucnost obrátí úplně naruby. Je v nezáviděníhodné situaci a přemýšlí, jak s ní naložit. Čeká totiž dítě se ženatým mužem.

Vím, že mě asi většina z vás odsoudí, ale mléko už je rozlité a já musím řešit, jak ho uklidím. Na chlapy jsem měla vždycky smůlu. Dodnes jsem nepřišla na to, čím to je, asi přitahuju špatné typy mužů, možná je to ve mně, nevím. Měla jsem také dost bouřlivé mládí a dlouho jsem se nechtěla vázat. I tak si ale nemyslím, že je fér, že jsem dopadla tak, jak jsem dopadla. Už od školky jsem byla velmi živé dítě a vůdčí typ. Prala jsem se s kluky, holky mě moc v lásce neměly a já pořád musela o něco bojovat.

 

Když jsem byla starší, o to víc mi vadilo, jak kamarádky randí s vrstevníky i staršími kluky, a já pořád nic. Nebylo to o tom, že bych byla ošklivá, naopak. Jsem ale dost výrazný typ a v kombinaci s mojí povahou se mě chlapi vždycky asi spíš báli. To se se mnou vleklo celou střední i vysokou a já nevěděla, jak se z toho mám vymotat. Ne, že bych žádné zkušenosti neměla, naopak, sbírala jsem je jak houby po dešti. Jenže to byly většinou jednorázové známosti, prostě chlapi, kteří chtěli překonat svůj strach ze mě a dokázat si, že mě dokážou sbalit.

 

Pak už jsem je nezajímala, potvrdili si pověst lovce a šli dál. Sem tam se někteří chvilku zdrželi, ale nakonec dali přednost holce, která byla proti mně naprostá puťka. Když jsem se takhle do jednoho z nich opravdu zamilovala a on mě dlouho vodil za nos a pak mi zlomil srdce, řekla jsem si, že už to stačilo, a odstěhovala jsem se na dlouhou dobu do zahraničí.

 

Žila jsem v Anglii, v Americe, v Austrálii i v Kanadě, ale vážný vztah se mi nikdy nepodařilo navázat. Sice tam byly některé dlouhodobější, ale tentokrát jsem to byla já, kdo se nechtěl příliš vázat. Vždycky jsem chtěla žít v Čechách a pobyt v zahraničí jsem brala jako přechodný, takže jsem tam ani netoužila zapouštět kořeny.

 

Když jsem se po letech vrátila do Čech, měla jsem slušně vyděláno, abych si koupila vlastní byt a auto, navíc jsem měla spoustu zkušeností, takže se mi podařilo získat velmi dobrou práci v nadnárodní firmě. O to víc jsem byla pro muže postrach – relativně mladá žena, která je hezká, chytrá, a navíc natolik soběstačná, že k životu chlapa nepotřebuje. Muž po boku mi ale chyběl, ale nechtěla jsem se kvůli tomu trápit, takže jsem se soustředila na jiné věci. Až po čase jsem si všimla, že po mně pokukuje jeden z mých nadřízených, který se mi také velmi líbil.

 

Věděla jsem, že je ženatý, takže jsem nepodnikala žádné kroky, ale brzy je udělal on. Nebudu to dlouze popisovat, mně chyběl sex, jemu vlastně nevím co, takže jsme spolu začali spát. Poměr trvá dlouhé tři roky a ani jednoho nenapadlo na tom něco měnit, vlastně nám to takhle vyhovuje. Lukášovi se za tu dobu narodilo už druhé dítě, takže ani nepřemýšlí o tom, že by opustil rodinu.

Jenže teď se všechno změnilo. Zjistila jsem totiž, že jsem těhotná i já. Sice jsem užívala antikoncepci, ale ani ta není spolehlivá na sto procent. V první chvíli mě napadlo, že si dítě nechám vzít, ale po konzultaci s gynekologem jsem pochopila, že je to možná moje jediná a poslední šance, jak v mém věku vůbec nějaké dítě mít. Potrat by mohl být rizikový a další pokus o otěhotnění by v budoucnu už vůbec nemusel vyjít. Oznámila jsem tu novinku Lukášovi a ten mě rovnou poslal na potrat, že prý nechce žádné problémy. Jenže já jít nechci.

Ráda bych si dítě nechala, ale neumím si představit, jak bych to zvládla sama, když s ním počítat nemůžu a rodiče mám daleko. Lukáše k zodpovědnosti tlačit nechci, přece jen bych si tím asi moc nepomohla a spíš by to vedlo k problémům v práci, kde je on můj nepřímý nadřízený. Co budu dělat, skutečně nevím. A jak to celé dopadne, už vůbec ne.

 

 Marcela, 39 let, ilustrační foto


Měla by si Marcela dítě nechat, i když na něj bude sama?
95,3%
4,7%
Děkujeme za Váš hlas!
409 hlasů
20 hlasů


Autor: red/aši
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile