Příběh čtenářky: Má sedmnáctiletá dcera nechce na potrat. Jak ji mám donutit?

• Foto: iStock
2. října 2017 | 06:00

Paní Zitě se změnil život během jediného okamžiku. To když jí a manželovi oznámila jejich sedmnáctiletá dcera, že je těhotná. Studentka třetího ročníku gymnázia, slušná a chytrá holka, která plánovala velkou budoucnost. Rozhodla se, že si dítě nechá. A paní Zita se bojí, že si zničí celý život.

Tomu, že by se Adéle podobná věc mohla stát, vůbec nic nenasvědčovalo. O kluky se vlastně nikdy moc nezajímala, až jsme byli já a manžel sami překvapení. Do jejích patnácti jsme nikdy ani neslyšeli, že by se jí líbil nějaký spolužák nebo jiný kluk.

Adélu totiž zajímalo jediné – koně. Veškerý volný čas trávila ve stájích, domů chodila s botami od hnoje a vůbec jí nevadilo, že jí občas ve vlasech zůstane sláma. Na jednu stranu jsme byli rádi, že má koníček, který ji naplňuje a drží dál od pochybných přátel a nástrah, jako jsou cigarety, alkohol, nebo dokonce drogy. Zároveň jsme si ale občas povzdechli, že do upravené slečny má naše holčička daleko a že trochu ženskosti by jí neškodilo.

 

Trochu se to změnilo poté, co Adéla začala chodit do tanečních. Jako by najednou pochopila, že jsou na světě i jiné věci než koně. Když jsem se jí ale zkusmo ptala, jestli se jí líbí v tanečních nějaký kluk, jen krčila rameny, že vlastně neví. No, a tak to bylo i nadále. Adéla s žádným klukem nechodila, aspoň my o tom nevěděli.

Chodila dál ke koním jako dřív, občas si vyrazila se spolužačkami do kina, chovala se naprosto stejně jako kdykoli jindy. Dovedete si tedy asi představit, že to, co jsme se pak dozvěděli, nám naprosto vyrazilo dech. Je pravda, že se mi Adéla zdála nějaká „jiná“, a přičítala jsem to právě tomu, že se snad do někoho zakoukala. Ale na mé dotazy odpovídala, že se mi jen něco zdá.

Když si k nám přisedla k odpolední kávě s tím, že nám chce něco důležitého říct, samozřejmě nám trochu zatrnulo. Adéla chvíli otálela, ale pak ze sebe vysypala: „Nebudete tomu věřit, ale já jsem těhotná, čekám miminko.“ Bylo to jak z němé grotesky, jen jsme oba zalapali po dechu, dívali se na sebe s vytřeštěnýma očima, pak je vykulili na Adélu, zase na sebe a nic jsme neříkali.

Dcera chvíli vypadala, že se naší reakcí snad i baví, ale pak to zcela vážně zopakovala, abychom pochopili, že si nedělá legraci. A aby toho nebylo málo, dodala: „Jo, a ještě než se zeptáte, rovnou říkám, že si to dítě nechám.“ Já i manžel jsme na střídačku křičeli, vyhrožovali, plakali, zkrátka jako vzorní rodiče jsme asi moc nezabodovali.

Když jsme se Adély ptali, kdo je otcem dítěte, odmítla být konkrétní. „Jeden kluk. Byli jsme spolu chvíli, ale nedopadlo to. On to ani neví a já mu to neřeknu.“ To mě nadzvedlo ještě víc! Ale dcera sveřepě odmítala cokoli prozradit. Manžel byl první, kdo prohlásil, že snad nemyslí vážně, že si dítě nechá.

Co jste to za rodiče, křičela na nás

Ale jakmile se pokusil vysvětlit proč, Adéla ho přerušila a začala křičet, co jsme to za rodiče, že po ní chceme, aby zabila své dítě. Manžel křičel, že to překrucuje, ale že jestli si chce zničit život, "tak prosím". Já jsem se snažila krotit vášně, ale marně. Pokusila jsem se s dcerou promluvit druhý den už bez emocí nějak v klidu, jít na ni pomalu a aspoň zjistit, jak se to přihodilo.

„Samozřejmě jsem to takhle nechtěla, ale když už se stalo, tak to přijímám. Asi to tak má být. Nikdy bych ale svoje dítě nezabila.“ Domlouvala jsem jí, že to tak nemůže brát, že je sice její rozhodnutí ušlechtilé, ale že by si měla uvědomit, jestli může tomu nenarozenému dítěti dát to, co bude potřebovat. Vždyť je sama ještě skoro dítě!

Abyste mě pochopili, i pro mě je strašná představa, že by dcera měla jít na potrat. Jenže si neumím v praxi představit, jak by péči o miminko mohla zvládat. Obzvlášť pokud je bez partnera. Já a manžel máme ještě patnáct let do důchodu a jsme oba jen vyučení, takže naše platy tomu odpovídají. I kdybych chtěla dceři pomoct, nemůžu si dovolit zůstat doma, manžel by nás všechny z platu neuživil.

Jenže Adéla si myslí, že všechno zvládne sama, prý jí stačí, když u nás dál bude bydlet a jíst jako dosud, dítě prý uživí ze sociálních dávek. Nechápu to! Každé dva tři dny se snažím jí znovu domluvit. Prosím ji, ať ještě všechno znovu uváží, ať vezme v potaz, že dítě ani nebude mít tátu, pokud nezmění svůj názor a neřekne mu to. A že bez školy bude mít v budoucnu potíže s hledáním práce, jak chce pak dítě zajistit? Jenže dcera nevidí, neslyší. Úplně se ponořila do toho, že bude mámou, a nic víc neřeší. Na jednu stranu mě to vlastně dojímá, že má tak silný mateřský pud, na druhou jsem nešťastná. I když mě to bolí, chtěla bych, aby šla na potrat. Zbývají ještě tři týdny, kdy by to bylo možné, ale nevím, jak ji přesvědčit.

 

Zita (47 let), ilustrační foto

 

 

Anketa
Měla by matka rozhodnutí své dcery akceptovat a nenutit ji k potratu?
ANO
61 %
NE
17 %
NEVÍM, JE TO SLOŽITÁ SITUACE
22 %
Hlasovalo: 530 čtenářů
Děkujeme za Váš hlas!

 

Autor: red/aši
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile