Příběh Simony: Manžel hrál automaty a prohrál nám střechu nad hlavou

• Foto: Shutterstock.com
5. července 2017 | 06:00

Simona Votyová je spisovatelka a novinářka. Je rozvedená a má dceru. O boji se závislostí napsala knihu Provařená. Nešlo sice o závislost její, ale stejně jí celý život převrátila úplně vzhůru nohama. 

Když mi bylo devatenáct, můj mladší bratr začal brát drogy. To, co člověk znal z dokumentů o narkomanech, my zažívali doma denně. Vykradený dům, kameny v oknech od dealerů, strach, že brácha umře. Trvalo zhruba deset let, než se začal léčit. V té době jsem měla už malé děcko a žila jsem i s miminkem v domě s bráchou narkomanem a svým manželem. Když už to vypadalo, že se všechno v dobré obrací – bratr se léčil a s mužem jsem žila spokojeně ve svém domku – objevila se další závislost. Manžel začal hrát automaty. Přišli jsme o všechno a zůstaly nám obrovské dluhy. Manželství v téhle zkoušce neobstálo, rozvedli jsme se. 



Nejtěžší byla bezmoc. Díváte se na to, jak se lidi, které máte rádi, ničí, a nemůžete dělat vůbec nic. Nejhorší byl okamžik, kdy se ve mně něco zlomilo a ztratila jsem víru, že se to dá zvládnout. Stalo se to ve chvíli, kdy nám do domu přišli exekutoři. Kvůli jeho hraní jsme přišli o střechu nad hlavou. Nešlo mi o majetek, ale o domov, který najednou nebyl. Nad vodou mě držela láska k dceři. Taky jsem často utíkala do svého světa, kde jsem psala a tvořila si jiné příběhy. Hodně mi pomohlo, když jsem začala točit zprávy z oblasti krimi a viděla plno hrůzy nebo když jsem pracovala pro neziskovku Nautis a sledovala spoustu složitých příběhů lidí s autismem. Pochopila jsem, že se dějí horší věci než mně a že se s nimi prostě musíte poprat. 

Vzkaz od Simony

Závislý člověk potřebuje pochopení, a ne výčitky, ale totéž platí i pro člověka, který s ním žije. Většinou se všichni soustředí jen na závislého. Pro jeho okolí a lidi, kteří kolem něj musí fungovat, je to obrovská psychická zátěž, jen tenhle fakt málokdo vnímá. Nejlepší rada, kterou jsem kdy dostala, byla, že nemůžu spasit svět ani „svého závisláka“, ale musím spasit především a v první řadě sebe. Pomáhá i smích. Zní to sice dost naivně, smát se, když vám do smíchu není, ale tohle mě naučil doktor Nešpor a opravdu to funguje. 




Bývalý manžel a bratr jsou už oba vyléčení. Ale všichni jsme promarnili skoro celé mládí a po třicítce jsme museli začínat zase od píky. Vážím si díky tomu každého dne a nehroutím se z blbostí. Nedělám věci, které mi nic nepřinášejí, nepiju, neničím se a nesoudím lidi. Když vidím bezdomovce, vím, že pod slupkou alkoholového odéru a špíny je pořád člověk, většinou zoufalý, který život nezvládl. 

Autor: Majka Dvořáková
Diskuse ke článku
.
Související články
DesktopMobile