Pětadevadesátileté básnířce kartářka předpověděla celý život. Všechno sedí!

Josefa Tibitanzlová • Foto: Marek Pátek
11. července 2017 | 06:00

Josefa se narodila v Praze na Žižkově. Celý život pracovala v pojišťovně, kde také poznala svého budoucího, o šestnáct let staršího manžela. Když jí bylo pětadevadesát, vyšla jí první básnická sbírka. 



Básně psala už jako mladá, ale bohužel se nedochovaly. První básnická sbírka paní „Tibi“ vyšla, když jí bylo 95 let. Její životní příběh je zajímavý. Osud, který se jí do puntíku vyplnil, včetně dlouhověkosti a faktu, že budou mít v rodině postižené dítě (jedno z vnoučat je autista), jí totiž v mládí předpověděla kartářka. 



Jak si udržujete vitalitu, veselou mysl a zdraví? 



No, už je to někdy trochu problém. Ale nevzdávám to. 
Když člověk disponuje ještě nějakou silou, tak nemá být zahořklý a zatrpklý. Jsem si jistá, že i když je vám skoro sto let, můžete ještě někomu přinést útěchu a radost. Vždycky ráda podám pomocnou ruku a snažím se ještě z těch posledních sil udělat něco pro druhého, když to potřebuje. 



Jste na světě skoro celé století. Které období bylo pro vás zatím to nejhezčí? 



No, víte, mám jednu fotografi i, na které jdu se svým manželem a oba držíme za ruku naši dcerku. Ráda se na ni koukám, připomíná mi to hezké chvíle. Ale člověk nesmí opovrhovat nebo se vyhýbat ani těm těžkým nebo nepříjemným životním okamžikům. Prostě je životpřináší a my je musíme s pokorou přijmout. 



Jaký je váš recept na štěstí? 

Respektovat svůj osud a nereptat? 


Ale jo. Já jsem tady, v domově pro seniory, spokojená. Našla jsem tu mnoho přátel, potkala spoustu dobrých lidí, kteří dělají všechno pro to, aby nám ten konec života zpříjemnili. Je to dům plný starých žen. Samy už nemáme sílu o sebe pečovat. 



Je něco, co vám na dnešní uspěchané době vadí, co vás štve nebo trápí? 



Lidi k sobě už nedovedou být tak upřímní, jako bývávali. Vyrostla jsem v žižkovském činžáku. Bylo úplně normální, že jsme se všichni znali, pomáhali si a měli se rádi. Když vám došly mouka nebo vajíčka, bylo jasné, že klidně můžete jít k sousedům a někdo vám určitě půjčí, co budete potřebovat. To úplně zmizelo. Všechno se tak nějak odosobnilo. Dneska za sebou každý zabouchne dveře a zbytek světa ho nezajímá. Je to veliká škoda. Vždyť bychom si mohli a měli pomáhat. 



A jak vypadají její básně? Třeba takto!

ŽÁDNÝ NÁPAD SE MI V HLAVĚ NENARODIL

Jako by mozek stonal. Jaký si na to vzít lék? 
Co mi pomůže, když je nejhůře? 
Jen ticho a klid mě může uzdravit. 
Pomalu sbírám síly, 
které zbyly. 
Znovu do boje, tak snadné to celé je. 
Chci poznávat nové věci 
kolem sebe, dívat se na modré nebe 
bez mraků. Vždyť svět je plný zázraků! 



Autor: Hana Vítková
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile