StB ji zatkla se 14měsíčním synem v náruči. Jejich vztahy to navždy narušilo

360p 240p
Příběh Milušky Havlůjové můžete sledovat i jako animovaný film • Zdroj: Post Bellum / Youtube.com / PINK PRODUCTIONS
13. dubna 2017 | 06:00

Miluška Havlůjová se narodila v květnu roku 1929. Když se o deset let později oba rodiče zapojili do protinacistického odboje v okolí Rožmitálu, kde tehdy bydleli, nevědomky předurčili i celý osud své dcery. Odmalička se snažila dělat věci správné a morální. Za to si její rodina zažila perzekuci nejen od nacistů, ale posléze i od komunistů. 

Rodiče paní Havlůjové pomáhali za druhé světové války lidem, kteří se skrývali v ilegalitě. Poskytovali jim úkryt, sháněli jídlo, pomáhali jim utíkat. Pro paní Milušku bylo samozřejmé se také zapojit. „Jednou mi otec dal balíček: ‚Před školou bude čekat člověk a ty mu dáš tenhle balíček. Kdyby vás po cestě stavěli Němci, musíš se balíčku zbavit.‘ Pán tam skutečně čekal. Bylo mi tak třináct let,“ vzpomíná.

Odbojovou skupinu v roce 1944 udal jeden člověk z místní lékárny. „Gestapáci přišli pro tátu domů, a když ho nenašli, sebrali maminku,“ vzpomíná paní Havlůjová. Ona s bratrem už v té době z opatrnosti bydlela u prarodičů. "Maminku převezli do Malé pevnosti v Terezíně, kde na podzim 1944 onemocněla skvrnitým tyfem.“

Nemoc ji pravděpodobně zachránila, protože ji nechtěli z obavy před nákazou vozit k soudu. Otci se dařilo skrývat. Celá rodina se šťastně sešla po válce. Paní Havlůjová byla v šoku, když maminku spatřila: „Tak zbědovaného člověka jsem v životě neviděla. Maminka byla doslova jen kostra potažená kůží.“

Z hrdiny třídním nepřítelem

V roce 1947 dostal otec za svou odbojovou činnost od prezidenta republiky Československý válečný kříž. Jenže dlouho v očích režimu hrdinou nezůstal. Jejich rodina brzy na vlastní kůži pocítila, jak zacházejí komunisté s lidmi, které ještě před nedávnem oslavovali. Najednou se z nich totiž stali třídní nepřátelé.

Záminkou se stala pila ve Voltuši u Rožmitálu pod Třemšínem, kterou dědeček koupil již před válkou a kde teď otec zaměstnával téměř sto lidí. Otcovy zásluhy z odboje byly rázem zapomenuty. Pilu jim sebrali i s trezorem, kde měla rodina svůj majetek. Zbylo jim jen to, co měli v kapsách.

„Dědeček se zhroutil, dostal srdeční záchvat, ze kterého se už nesebral, a začátkem září zemřel,“ vzpomíná paní Havlůjová. Mimochodem – po necelých dvou letech pila zkrachovala a nucený správce skončil před soudem. Rodinný majetek tak byl nenávratně rozkraden.

Rok nucených prací 

Ztráta peněz a majetku ale nebyla zdaleka to nejhorší. Protože se otec nemohl s novými pořádky smířit a otevřeně říkal, co si o komunistech myslí a jakých zvěrstev se dopouštějí, dostal se velmi rychle na seznam nepohodlných osob a hned v prosinci 1948 byl zatčen a odsouzen na jeden rok nucených prací. Strávil půl roku ve vápence a půl roku v jáchymovských uranových dolech.

Když se otec po roce vrátil, na základě svých tristních zkušeností z uranových dolů sepsal, co se v lágrech děje, a pokusil se informace přes dceru a jejího známého poslat na Západ. A to se rodině stalo osudným. Už dávno je totiž všechny sledovala StB. Miluška Havlůjová se mezitím v roce 1950 vdala a za rok se novomanželům narodil syn Tomáš. Když mu bylo 14 měsíců, paní Havlůjovou zatkli poprvé – i se synem v náručí.

Cestou na vyšetřovnu ji estébáci alespoň dovolili koupit synovi rohlík. Pak už ale veškeré lidské chování skončilo. „Začali se mě vyptávat na nějaké lidi. Opravdu jsem ta jména neznala. Začali na mě křičet a malý Tomáš se rozbrečel. Jeden chlap povídá: ‚Dejte toho spratka pryč!‘ Strčili ho za dveře. Nevěděla jsem, co tam je. Začal výslech. Malej brečel vedle a volal. Nic jsem nemohla dělat. Pak bylo ticho. Malej usnul. Pak se probudil a zase volal. Hrůza!“ líčí paní Havlůjová těžké chvíle svého života.

360p 240p
Příběh Milušky Havlůjové můžete sledovat i jako animovaný film • VIDEO: 

Podepiš! Nebo...

Výslech trval asi čtyři hodiny. Havlůjová musela podepsat, že bude o výslechu mlčet. Teprve pak jí vrátili syna. Ten si dodnes zážitek z vyšetřovny pamatuje. Když paní Havlůjová Tomáše přivezla domů, měl horečku. Za dveřmi se zhroutila: „Kluk celou noc hicoval a volal. Od tý doby měl srdeční arytmii. Když se narodil, měl srdce v pořádku.“ StB už Havlůjovou nespustila z očí a občas ji odvážela na výslechy. Nikdy už pro jistotu nebrala syna sama ven ani na nákup. Definitivní zatčení přišlo v květnu 1953.

Při výsleších ji nutili ke spolupráci. „Referent říká: ‚Když podepíšete spolupráci, pustíme vás domů…‘ To byla jedna z nejhorších chvil v mém životě. Odehraje se ve vás všechno možný. Jsem věřící člověk a v tu chvíli bezradnosti jsem se začala modlit: ‚Pane Bože, prosím Tě, pomoz mi, Bože, pomoz mi.‘ Najednou mi bylo jasný, že to prostě podepsat nemůžu. Jako kdyby vedle mě Bůh stál. Najednou jsem věděla, že člověk není sám. Skutečně jsem se v té chvíli setkala s Pánem Bohem. Řekla jsem, že to nemůžu podepsat.“

Následovala samotka v podzemí. Světlo celou noc, jeden slamník a deka. A následující celý den chodit po cele bez možnosti si sednout. Pak přišla vazební cela na Pankráci a po pěti měsících soud. Za pokus o přečin pobuřování proti republice a pokus zločinu vyzvědačství byla Miluška Havlůjová odsouzena k pěti letům těžkého žaláře, peněžitému trestu ve výši 5000 Kčs, konfiskaci celého jmění a ke ztrátě občanských práv na pět let. Otec Jaroslav dostal o měsíc později deset let.

Paní Havlůjové se v té době objevily stíny na plicích. Díky dobrým doktorům a jejich posudkům se tak vyhnula tvrdému vězení v Želiezovcích na Slovensku. Místo toho putovala do Svatého Jana pod Skalou, který tehdy sloužil jako vězeňská nemocnice pro dlouhodobě nemocné. Nejhorší bylo samozřejmě odloučení od rodiny, především od malého syna. „Měla jsem povolenou fotografii rodiny a jednu fotografii syna Tomáše. Dopisy jsem mohla psát tak jednou za šest týdnů,“ vypráví.

Narušený vztah se synem

Jak později na svobodě Havlůjová zjistila, přetržené pouto mezi matkou a synem už se nikdy nepodařilo plně obnovit. I když se nakonec dostala ven po necelých dvou letech při tzv. akci M, kdy v roce 1955 prezident Zápotocký udělil milost matkám s malými dětmi a nemocným, strádání paní Havlůjové zdaleka nebyl konec. Syn nebyl na maminku zvyklý, paní Havlůjová navíc dostala z nákazy ve vězení zánět kostní dřeně a následovalo další odloučení od syna kvůli léčbě.

Po sedmi měsících mohla začít chodit, hledala si práci a nastoupila do Restaurací a jídelen jako účetní. Zůstala tam až do roku 1960. Téhož roku propustili také jejího tatínka. Ten ale kvůli podlomenému zdraví po necelých pěti letech zemřel. Vztah paní Havlůjové se synem se narovnával jen pozvolna: „Na prvním místě vždycky miloval mou maminku. Až do konce jejího života jsem byla až ta další. Do dnešních dnů jako by se vždycky při důležitých věcech vytvořila nějaká zeď."

Teprve pád komunismu v roce 1989 přinesl celé širší rodině úlevu od nekonečných drobných ústrků. Po revoluci se Miluška Havlůjová aktivně zapojila do politiky. Vstoupila do Občanského fóra a v roce 1992 se stala starostkou Rudné. Když starostovala, vždy si na počátku roku do svého diáře napsala následující heslo: „Pane, dej, abych konala tak, abych se za své počínání nemusela stydět. Abych byla spravedlivá, abych rozlišila věci důležité a nepodstatné, a k tomu mi dej sílu. Abych se nebála obhájit věci důležité a nemarnila čas věcmi, které důležité nejsou. A tu cestu mi ukaž, Pane.“

Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa, jejíž cenu Miluška Havlůjová v roce 2011 získala. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy. Čtěte i další příběhy 20. století a podpořte Paměť národa charitativním během.

Autor: Irena Sládečková
DesktopMobile