Příběh čtenářky: Matka dceřiny spolužačky mi vyhrožovala a šikanovala mě!

5. dubna 2017 | 06:00

To, že děti k sobě dokážou být kruté, je známá věc. Co ale někdy dokážou dospělí, to by vás možná ani nenapadlo. O tom, jak může šikana zdeptat i rozumné lidi, nám napsala čtenářka Stela.

Přecházela jsem školní dvůr s hlavou sklopenou, snažíc se ignorovat šepot a pohledy ostatních. Bylo to, jako by mě všichni nenáviděli – a přitom jsem neudělala nic špatného. Možná si říkáte, že to zní jako obyčejná šikana. Ale nešlo o školáka, který by se mi snažil ukrást svačinu – byla jsem dospělá matka!

Nazvala mou dceru mrchou

Vozila jsem svoji dceru Sophii do školy a časem jsem si tam našla i pár přátel mezi ostatními matkami. Během následujícího roku jsem začala vypomáhat ve školní knihovně a stala se členkou rodičovského sdružení. Organizovala jsem letní slavnosti a můj manžel Norbert trénoval klučičí fotbalový tým.
Každý rok jsme uspořádali velkou narozeninovou oslavu pro Sophii a její spolužáky. A když se v květnu blížily její osmé, vzala jsem Sophii do školy s jejími narozeninovými pozvánkami. Viděla jsem jednoho z tatínků před vchodem, tak jsem mu dala pozvánku určenou pro jeho dceru. Sophii jsem řekla, že může zbytek rozdat ve třídě.

Když jsem ji ale po škole vyzvedávala, plakala. Jedna z matek – Klára – ji nazvala mrchou za to, že nepozvala její dceru. Ani nenechala Sophii vysvětlit, že jsme pozvánku už dali jejímu tatínkovi. Byla jsem v šoku. Nechtěla jsem ztropit scénu, tak jsem počkala, dokud jsem nepřijela domů, a napsala Kláře zprávu. Poté, co si vše ověřila u svého ex-manžela, se mi omluvila. Týden nato mi přišla zpráva z neznámého čísla. Stálo v ní: „Dopřej svým dětem pořádný život daleko od tvých odporných prodloužených vlasů a tlustýho zadku.“ A chodily další a další jedovaté zprávy. Po pár dnech jsem dostala esemesku: „Pokud nezrušíš Sophiinu oslavu, budeš mít na rukou krev.“ V hrůze jsem se snažila přijít na to, kdo mi to píše. Musel to být někdo, koho znám.

Hodila to na mě

Měla jsem nahnáno, tak jsem s těmi výhrůžkami zašla na policii. Jenže když jsem se představila, policisté mi řekli, že už stížnost obdrželi – na mě. Od Kláry. Řekla jim, že jsem jí posílala sprosté zprávy. Nevěřila jsem vlastním uším, takže to byla ona, kdo mi vyhrožoval?! Napadlo mě, že to asi nemá v hlavě v pořádku. Policie se naším případem odmítla zabývat. A já, i když jsem se bála, jsem přece nemohla zrušit Sophiinu oslavu. Řekla jsem proto ostatním rodičům, co se děje. K mému překvapení Klářin ex-manžel přivedl na oslavu i jejich dceru. Já byla jako na jehlách. Po oslavě jsem doufala, že ty zprávy přestanou – ale nepřestaly a já nadskočila pokaždé, když mi zabzučel telefon.

Bomba nakonec

O pár dnů později jsem šla do školy, ale nepustili mě dovnitř. Ostatní matky dostávaly výhružné zprávy od někoho, kdo se vydával za mě – osoba, která je posílala, tvrdila, že jde o můj záložní telefon. Moji blízcí přátelé věděli, že bych nikdy nic tak ohavného nedokázala, ale přesto jsem se cítila sama.
Tři dny nato si mě pozvali na stanici. Klára byla zatčena. Oznámila totiž, že je v obchodním domě bomba a snažila se to hodit na mě.

Policie oblast prohledala a poté, co zjistili, že to byl planý poplach, dovedl je signál čísla telefonu až ke Kláře domů. Byly jí uděleny dva rozsudky – jeden za falešnou bombu a druhý za vydírání a vyhrožování, nakonec se totiž přiznala. Plakala jsem úlevou, když jí byl nařízen soudní příkaz, podle kterého se od nás musela držet dál. Ale i tak nepřišla žádná omluva nebo vysvětlení. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nijak nepoznamenalo. Mám od té doby velkou potíž věřit lidem.

Čtenářka Stela, foto: ilustrační




Autor: zpracovala: hana vítková
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile