Příběh čtenářky: Třikrát jsem se vdala a pokaždé to bylo hrozné!

• Foto: istock.com
8. února 2017 | 06:00

Poprvé jsem se vdávala ze zoufalství, podruhé z praktických důvodů. A potřetí? Asi sama nevím. A nevím, jak bych žila bez svého muže, ale s ním je to očistec. Jenže to jsem si měla rozmyslet dřív.

Vyrůstala jsem v malé vesnici, mí rodiče byli upjatí a hodně jim záleželo na tom, co si o nich ostatní myslí. Měla jsem chuť nějak se proti nim vymezit. A tak když po jednom obzvlášť dlouhém mejdanu můj tehdejší partner navrhl, že se vezmeme, s nadšením jsem souhlasila, přišlo mi to trochu jako recese. 

Bylo nám osmnáct, měli jsme v kapse maturitu a všechno jsme brali na lehkou váhu. Brzy jsem otěhotněla, narodila se nám dcera, a i když jsem byla hodně mladá, snažila jsem se být dobrou mámou. Můj muž byl ovšem pořád společenský tak, že po dvou letech odešel s jinou – svobodnou a bezdětnou dívkou.

Svobodná matka

Tím pro mě nastalo období, na které nerada vzpomínám. Nastoupila jsem do práce, malá začala chodit do jeslí, ale místo toho, abych se jí po práci o to víc věnovala, nechala jsem ji u rodičů a snažila se zahnat svou samotu mezi lidmi. Z kolotoče práce a hospod jsem vystřízlivěla až ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem znovu těhotná. Netušila jsem ale, kdo je otcem. Popadla mě panika: potrat nebyl jednoduchá věc, nechtěla jsem před komisí vysvětlovat cizím lidem, proč to dítě nechci.

Rozhodla jsem se místo toho najít miminku náhradního tatínka. Vzpomněla jsem si na jednoho, kterému jsem se líbila a který o mě hodně stál. Byl to urostlý a tichý chlap, trochu podivín, ale věděla jsem, že je pracovitý a že nás uživí – byl šikovný truhlář. Netrvalo dlouho a vzali jsme se. Narodil se nám syn, a protože jsem dlouho přenášela, nikdo netušil, že syn není mého manžela.  

Šikovný, ale hrubý

Můj odhad, že nás muž dobře uživí, byl správný. Na venkově pořád někdo něco stavěl, takže kromě práce měl muž i hodně melouchů. A když přišla revoluce, začal za prací jezdit i do Rakouska. Je pravda, že dokázal vydělat hodně peněz. Jenže já z nich velkou část nikdy neviděla – spoustu jich propil. A co bylo horší: občas prostě zmizel a dodnes nevím kam. Šel třeba v pátek do hospody a vrátil se v neděli večer. Beze slova. Nevěděla jsem, jestli má milenku, jestli celou dobu někde nasával, ležel v příkopě nebo cokoliv jiného. Nevěděla jsem zkrátka nic!

Moc toho nenamluvil, a když už, nebylo o co stát. Byl na mě hrubý, byl nervózní. Doma se jen najedl a šel po kšeftech nebo do dílny.  Ani s dětmi si nehrál. Od známých jsem se později dozvídala o jeho občasných i stálých milenkách. Trápila jsem se, ale měla jsem pocit, že mu vlastně leccos dlužím. Ale pak už to nešlo dál. Když mladší syn nastoupil na střední školu, rozvedla jsem se s ním.


Dva lidé, jeden dům

Myslela jsem si, že rozvodem se odpíchnu ode dna, jenže muž se nehodlal z našeho domu odstěhovat. Žili jsme si každý po svém, i když vedle sebe. Z takového příšerného stavu mě začalo zlobit zdraví. Začala jsem ze smutku hodně jíst, šíleně jsem přibrala a přišly cukrovka, vysoký tlak, dokonce mi amputovali dva prsty na noze. Bála jsem se, co se mnou bude, už teď jsem byla pořád na nemocenské a sotva jsem vycházela s penězi.

Můj první exmanžel byl o deset let starší, a jak odcházeli do důchodu jeden jeho kamarád po druhém, viděl, že to není finančně žádná legrace. Nabídl mi tedy, že se znovu vezmeme. Prý abych po něm aspoň měla vdovský důchod. Sice si myslím, že vzhledem k mému špatnému zdravotnímu stavu si spíš myslel na můj důchod sám pro sebe, ale nic jsem neřekla. Hned druhý den jsem na jeho nabídku kývla a ve vší tichosti jsme se zas vzali.

Je to už sedm let a já nejsem o nic míň nešťastná než dřív. Jediné, co se změnilo, jsou manželovy hormony. Je mu skoro sedmdesát, takže cizí ženy ho už konečně nechávají chladným. Jsme jako dva cizinci. Sice zajištění, ale sami. Kdybych tedy jedinou věc ve svém životě mohla změnit, nevzala bych si ho. Ani jeho, ani mého druhého manžela!

Čtenářka Jarmila, foto: ilustrační

Autor: red
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile