Příběh Mileny: Myslela jsem, že nemůžu mít děti. Po čtyřicítce přišel šok!

• Foto: iStock.com
1. února 2017 | 06:00

Ve třiceti letech se definitivně smířila s tím, že vlastní děti mít nebude. S manželem si adoptovali sourozence – holčičku a kluka. Jenže osud měl pro Milenu připravené velké překvapení.

Prošla jsem si vším, co ženy, které nemůžou přijít do jiného stavu, znají. Stovky návštěv u gynekologa, jednou dokonce umělé oplodnění, hodiny probrečené do polštáře nad krutým osudem.

Co se vyvrbí?

Na miminku jsme „pracovali" od mých dvaadvaceti let, kdy jsme se já a Aleš vzali. Nebyla to sice láska na první pohled, ale když už jsem se do Aleše zamilovala, věděla jsem, že je to na celý život. Mít spolu děti bylo naprosto logické a nenapadlo by mě, že to bude vůbec nějaký problém. V naší rodině se totiž přicházelo do jiného stavu jako na běžícím pásu.

První rok jsem si z toho, že jsem dostala menstruaci, nic nedělala, ale druhý už jsem začala být lehce nervózní. Modlila jsem se, aby menstruace nepřišla a já byla těhotná, ale marně. Po pěti letech snahy jsem začala obíhat doktory. Na nic nepřišli. Nějakou dobu mě gynekoložka uklidňovala, že se to vyvrbí. Nevyvrbilo.



Na osud nenadávejte

Smířit se s tím, že zrovna já, která jsem vždycky milovala děti, nebudu mít své vlastní, mi trvalo spoustu let. Ale ustála jsem to já i můj manžel. Naštěstí je to praktický chlap, říkal, že se kvůli tomu svět nezboří. Pamatuju si na den, kdy jsem bulela nad krutostí osudu, on mě objal kolem ramen a navrhl adopci. Za necelé dva roky jsme si z dětského domova přiváželi sedmiletou Sandru a čtyřletého Káju. Nebylo to s nimi vždycky jednoduché, ale najednou jsme byli rodina a žili svůj běžný život. Já si dodělala vysokou školu, opravili jsme si dům po rodičích a bylo nám fajn.

Těhotenský šok

Šok přišel až v mých dvaačtyřiceti letech (jen tak mimochodem – po dvaadvaceti letech manželství i nechráněného sexu). Šla jsem na běžnou gynekologickou prohlídku, a když mi doktorka oznámila, že jsem těhotná, dostala jsem záchvat smíchu.

„To bude asi omyl. Já děti mít nemůžu," vysvětlila jsem gynekoložce. Ale ona trvala na svém. Na tenhle okamžik jsem čekala tolik let, a nejednou byl tu. Jenže můj první pocit nebyl nával štěstí. Ten přišel až mnohem později, když mi to všechno došlo. Z ordinace jsem odcházela vyděšená a v šoku. Nechtělo se mi tomu věřit, ale bylo to pravda. Nejvtipnější reakci měl můj muž, který se usmál a řekl: "Říkal jsem ti, že spolu budeme šťastní, a já své sliby plním."



Zázraky se prostě stávají

Nevím, jak je možné, že jsem přišla do jiného stavu, a nevědí to ani lékaři. Všichni jen krčí rameny a říkají: To se někdy stává. Dnes máme tříletou dceru a já vím, že ona je má odměna a životní dar, za který nepřestávám každé ráno děkovat. Zázraky se prostě dějí i normálním lidem. A naše Anežka zázrak rozhodně je.

Milena (45), foto: ilustrační

Autor: zpracovala: maj
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile