Pátek 19. dubna 2024
Svátek slaví Rostislav, zítra Marcela
Oblačno, déšť 8°C

Čtenářka Jolana: Moje fenka mi našla partnera!

11. ledna 2017 | 06:00

Taky si myslíte, že pes je nejlepší přítel člověka? A že je to vlastně člen rodiny? Jsou dokonce i psi, kteří pomáhají rodiny založit: přesně tak, jak to zažila a sepsala naše čtenářka Jolana (29).

Rozešla jsem se s přítelem za poměrně trapných a nedůstojných okolností. Neustále jsme se hádali a už to nějak celé stálo za starou bačkoru. Poslední kapkou bylo, když jsem ho přistihla v podroušeném stavu, jak se pokouší zmermomocnit barmanku.

Celé to bylo tak ubohé, že jsem se při veškeré své snaze nedokázala povznést nad vzpomínku, jak za holkou, která vypadá jako vyrobená z plastu, leze po čtyřech mezi přepravkami s prázdnými lahvemi a snaží se jí stáhnout sukni. Tenhle výjev se mi naskytl po cestě na toaletu a bylo to zároveň naposledy, co jsem svého přítele viděla.   

Pes místo chlapa

Druhý den po rozchodu jsem jela domů z práce a u stanice metra sedělo několik bezdomovců s malým pejskem. Mrňavá černá fenečka se ke mně rozběhla a skákala jako pominutá. A mně se něco posunulo v hlavě. Rozhodla jsem se, že ji chci. Začala jsem s bezdomovci vyjednávat a nakonec jsem ji „vydražila“ za dvě stovky. Namířila jsem si to s ní rovnou k veterináři. Ten mi řekl, že je jí něco přes rok, je úplně zdravá. Odhadl, že je křížencem mezi čivavou a jorkšírem. Dostala jméno Julča a už se ode mě nehnula ani na krok.

Na procházky jsme chodily do Havlíčkových sadů v Praze, kde jsem Julču s klidným svědomím pouštěla z vodítka. Vždycky reagovala na zavolání a přiběhla hned. Až jednou, to zrovna měla své dny, zmizela. Mohla jsem se upískat a ukřičet – fenka nikde. Začala jsem panikařit a běhat po parku, až jsem ji konečně uviděla.

Přistihla jsem ji v nejlepším s nějakým Jack Russel teriérem. Málem mě kleplo! Začala jsem jančit, pokoušela se jejich vášeň přerušit, ale marně. Hystericky jsem řvala, kde je majitel toho chlíváka, který mi násilní Julinku, ať si toho prasáka umravní a zmizne s ním do pekel. Z lavičky se zvedl opravdu pohledný kluk, který se smál, až se za břicho popadal. „Uklidněte se, slečno, dopřejte jim trochu radovánek,“ chechtal se na celé kolo a mně se chtělo přetáhnout ho batohem přes hlavu. Chvilku jsem ještě prskala, ale na kafe jsem se pozvat nechala.



Nechcete štěně?

Dohodli jsme se, že pokud souznění našich miláčků nezůstane bez následků, štěňata si podělíme a postaráme se o ně. Kluk se jmenoval Jakub, pracoval jako grafik a světe, div se, byl bez závazků. (Až tedy na toho pejska, který se jmenuje Janek a opravdu dělá svému jménu čest.)

Nebudu vás napínat: od té doby jsme spolu pořád, už čtyři roky. Psy máme samozřejmě oba, štěňátka se rodí pravidelně a všichni naši kamarádi před námi utíkají, protože je vnucujeme každému. Vzhledem k svému původu jsou to ti nejroztomilejší voříšci na světě. A brzy se naše „smečka“ rozroste ještě o jeden přírůstek. Čekáme miminko, a protože jména nás všech začínají na písmeno J, budeme mít Josefa. Už se nemůžeme dočkat…

Čtenářka Jolana, foto: ilustrační

Autor: han