Čtenářka Marcela: Týral mě tak, že jsem se chtěla zabít!

• Foto: istock.com
4. ledna 2017 | 06:00

V devatenácti letech jsem na zábavě potkala svého budoucího manžela. Byl vtipný, okouzlující, měl stejné zájmy. Trochu žárlil, ale to mi nevadilo, ba naopak mi to lichotilo. Vzali jsme se. Jenže pak se mi začal doslova před očima měnit.

Nedlouho po svatbě se nám narodila dcera. To jsem ještě netušila, jaké peklo mě čeká. Luboš začal kritizovat jakoukoli mou činnost v domácnosti, zpochybňoval výchovu naší dcery a ponižoval mě. Byla jsem pro něj tlustá, hloupá ženská k ničemu. Po nějaké době padla první facka. Byla jsem v šoku, nemohla jsem uvěřit, že muž, kterého tolik miluji, je něčeho takového schopen. Omlouval se, dušoval, že mu ujely nervy, víckrát se to nestane. A já mu prominula.

Dal mi ji mezi dveřmi

Jenže klid nepanoval dlouho. Jednoho dne jsem k večeři místo hovězího masa koupila kuřecí, protože naše finanční situace nebyla zrovna růžová. Uvařila jsem, prostřela a zavolala jsem muže i dceru k jídlu. Facku jsem schytala hned mezi dveřmi, dcera začala plakat, tak ji manžel uhodil taky.

Situace gradovala. Luboš se postupně přestal omlouvat, přestal mi dávat peníze na jídlo i jevit zájem o dceru. Neustále mě i ji psychicky i fyzicky týral a napadal. Všechny mé myšlenky se ubíraly k sebevraždě. Opustit tenhle kolotoč bez východiska. Kdybych nebyla, musel by o dceru pečovat, pochopil by, jaký poklad to je. Tohle naše peklo trvalo celých deset let.


Zachránila mě dcera

Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy mi dcera vytrhla nůž z ruky těsně předtím, než jsem si ve vaně skoro podřezala žíly. Nebo jak plakala v kuchyni u okna „maminko, nevyskakuj ven“... Pak nastal zlom. Manžela zavřeli za pojistné podvody a já cítila příležitost začít znovu. Najednou nebyl doma, nebyl tady, aby mě šikanoval, kontroloval a shazoval.

Kontaktovala jsem krizovou linku Rosa, kde mi pro začátek poradili, co mám dělat dál, a odkázali mě na neziskovou organizaci Women for Women, kde mě zařadili do jejich programu, a tak mi pomohli postavit se na vlastní nohy. Manžel samozřejmě zpochybňoval veškeré mé důkazy týkající se násilí páchaného na mně i našem dítěti, ale soud mu naštěstí zakázal s dcerou styk. Nebýt organizace, která mi pomohla s úhradou mých soudních výdajů, nikdy bych takového úspěchu nedosáhla. Zároveň mi v rámci tohoto programu poskytli dotované bydlení a pomáhá mi i jejich psychoterapie, kterou podstupuje také moje dcerka. Naučili mě o věcech mluvit. Nestydět se. To, co se děje za zavřenými dveřmi, je těžké dokázat, těžké popsat. Pocit studu, sebeobviňování, zmaru a vlastního zklamání je ve mně hluboko zakotvený, ale pokud se člověk svěří a o věci mluví, je to osvobozující.

Čtenářka Marcela, foto: ilustrační

Autor: zpracovala: věra exnerová
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile