Na svatbu čekala 10 let, protože snoubence zavřeli komunisté do lágru

25. října 2016 | 06:00

Když se mladá slečna učitelka v měšťanské škole ve Kdyni Miluše Hesová seznámila v roce 1948 s mladým úředníkem Občanské záložny Antonínem Axamitem, netušila, že jejich společné chvíle nebudou dlouho trvat. Ve chvíli, kdy přibližně po roce známosti plánovali svatbu, Antonín byl zatčen a odsouzen za velezradu, protože pomáhal zprostředkovat přechod přes hranice třem vysokoškolákům. I když se měl vrátit až za 15 let, paní Miluše se rozhodla, že na něj se svatbou počká.

Paní Miluše Axamitová se narodila v roce 1929 v západočeských Zeměticích u Merklína. Od září 1948 pracovala jako učitelka na měšťanské škole ve Kdyni. Tam děti učila kromě běžných předmětů i to, jak střádat peníze. Ty pak slečna učitelka každý měsíc odnášela ukládat na jejich účty v Občanské záložně. Tam pracoval jako vedoucí úředník Antonín Axamit. Mladá slečna učitelka se mu líbila. Více šancí poznat dívku blíže měl v místním Sokole. Miluše byla cvičitelka, Antonín náčelníkem Šumavské župy. Začali spolu chodit a plánovat svatbu. A pak přišel 2. prosinec 1949. Antonín byl zatčen a později odsouzen. Za velezradu.

Pomoc bližnímu? Kdepak – velezrada!

Jak se mohl obyčejný člověk dopustit tak závažného činu, když se neúčastnil žádných protikomunistických akcí? „Tento trest mu byl uložen za to, že pomohl zprostředkovat třem pražským vysokoškolákům, kteří byli z politických důvodů vyloučeni ze školy, přechod přes hranice, aby mohli v cizině dostudovat,“ vzpomíná paní Axamitová.

Jeden z nich měl být synem bývalého armádního důstojníka. Jenže Státní bezpečnost z toho udělala zcela odlišnou věc: Antonín pomohl utéci nespolehlivé osobě, která chtěla v zahraničí vyzradit strategické informace o československé armádě nepřátelům. Rázem byla z obyčejného laskavého lidského činu velezrada, Antonín byl odsouzen nejen k 15 letům těžkého žaláře, ale i ke ztrátě občanských práv, konfiskaci majetku a pokutě. Byl vězněn v lágrech na Jáchymovsku a v táboře Vojna.

Svatba se musela odložit. Paní Miluše se rozhodla na Antonína čekat, i když to vůbec nebylo jednoduché. Rodina od něj dlouho neměla žádné zprávy. První dopis přišel až po roce a návštěva jim byla dovolena po roce a půl. Návštěva trvala jen pět až osm minut. Později mohly být návštěvy delší – až dvacetiminutové. Dopisy mohli vězni odesílat podle toho, jak plnili normy práce. Musely se vejít na linkovaný papír zhruba o velikosti pohlednice, byly často začerněné cenzory. Po roce 1957 již byl režim volnější, vězni mohli psát i dvě stránky dopisu.

Svatba až za deset let

„Jednou jsme měli návštěvu zrovna na Antonínův svátek v červnu. Protože předat se nic nesmělo, říkala jsem si, že bych mu mohla dát alespoň kytičku. Měl rád luční kvítí, tak jsem natrhala na jeho zahradě nějaké květinky a nesla jsem mu je. Ale nedovolili mi dát mu ani květiny. Musela jsem je odnést zpátky,“ vzpomíná paní Miluše. Odnesla je tedy potom alespoň na Svatou horu, která byla blízko.

Nejen čekání na snoubence bylo pro paní Miluši těžké. Ve škole věděli, že její snoubenec je zavřený, nedostávala odměny, neměla šanci na postup, ale úspěch byl, že ji vůbec nechali učit. „Musela jsem se snažit, abych alespoň po odborné stránce uspěla. Což bylo vedoucími dobře kvitováno,“ vzpomíná.

Důležitou vnitřní posilou byla panu Axamitovi jeho víra. „Na táborech se sešel i s mnoha knězi, kteří pro věřící vězně sloužili tajně mše svaté, předávali svaté hostie, vedli dlouhé debaty a podobně," vzpomíná paní Axamitová. I když zažil v lágrech několik nehod, kdy byl ve velkém ohrožení života, přežil. Jeho vězení ukončila amnestie v roce 1960. Po deseti letech se tedy vrátil domů. Propuštěn byl v květnu a už v srpnu se konala svatba.

Pan Axamit dostal práci v Plzni u Pozemních staveb, Miluše učila na základní škole v Liticích. Protože byl ve škole slušný ředitel a protože měla vždy vše v pořádku, mohla učit až do důchodu v roce 1984. Přestože byla manželkou politického vězně a nijak se netajila svým náboženským přesvědčením. „Dvakrát na mne školní inspektorka čekala v neděli před kostelem. Podívala se, neřekla nic a hned v pondělí jsem měla inspekci, jen já jediná. Prohlédla úplně všechno, i sešity, které byly na parapetu připravené k opravě – domácí úkoly, diktáty. Vše prohlédla a potom následoval pohovor u soudruha ředitele. K nikomu dalšímu nešla, přijela ten den jenom ke mně. Ale pan ředitel se mne zastal, tak to bylo dobré.“

Dcery nemohly studovat

Její manžel takové štěstí neměl. Byl pod neustálou kontrolou Státní bezpečnosti. Předvolání, domovní prohlídky, zabavování knížek, udání sousedů a další výslechy, s tím vším se rodina musela smířit. Víra, která je vždy posilovala, se stala nakonec pro komunisty i důvodem, proč ani jedna z dcer nemohla studovat na gymnáziu. Rodina musela zmobilizovat všechny síly, aby se dívky dostaly alespoň na zdravotní školu. Neustálou perzekuci ukončila až sametová revoluce.

Pana Antonína soud nakonec rehabilitoval. Dokud mu zdraví zničené komunistickými lágry dovolilo, chodil na schůzky Konfederace politických vězňů. Zemřel v roce 2000. Paní Miluše spolupracuje s Konfederací až dodnes.

Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy 20. století. www.postbellum.cz

Autor: is
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile