Čtenářka Pavla: Nechala jsem si změnit pohlaví a teď hledám lásku

12. října 2016 | 06:00

Jaké to je, když se narodíte v těle, které vám nepatří? Jak těžké je si nutnost operace pohlaví připustit? A je vůbec možné najít pak pravou lásku? Čtenářka Pavla dokazuje, že se svého štěstí nevzdává, a s osudem se pere statečně.

Trochu jiné dětství

Už od malička jsem byl jiný než mí vrstevníci. S kluky v okolí jsem si nerozuměl, nebavilo mě hrát si s autíčky a k narozeninám jsem si přál jen holčičí hračky. Rodiče si s tím ale nelámali hlavu. Věřili, že každé dítě se vyvíjí svým tempem, a podporovali mě v čemkoliv, co mě bavilo. Ve škole jsem měl jen holčičí kamarádky, a okolí si tak začalo myslet, že možná budu homosexuál. Lidská sexualita se ale plně vyvine až v pubertě, a tak jsem se s tím, že jsem trochu jiný, tak nějak přirozeně a obstojně pral.

Divoká puberta

Pak ale přišlo dospívání. Začal jsem se potýkat s depresemi a úzkostmi. Věděl jsem, že něco není v pořádku. Jako by mě mé tělo přestalo poslouchat. Cítil jsem potřebu vyskočit z vlastní kůže, nenáviděl jsem své tělo a situace se stále zhoršovala. Rodiče mě tahali po terapeutech a snažili se popírat čím dál tím zřejmější skutečnost. Byl jsem žena uvězněná v mužském těle!

Když jsem se konečně odvážil svěřit se rodičům i lékařům se svými pocity, nabralo vše rychlé obrátky. Nepřál jsem si nic jiného než pocítit úlevu – chtěl jsem se cítit sám sebou. Tedy tak jako nikdy dřív. Jakmile to bylo ze zdravotního hlediska možné, začal kolotoč operací a s ním náročná cesta za změnou pohlaví. Dostával jsem injekce hormonů, prožíval bolestivé stavy, ale tak moc jsem se těšil na výsledek, že mi nic z toho nevadilo.

Konečně jsem to já

Když bylo po všem a vše se víceméně ustálilo, byla jsem konečně ŽENOU. Nedovedete si představit, jak šťastná jsem byla! Po dvaceti letech jsem necítila potřebu utéct z vlastního těla. Mohla jsem se krásně oblékat, líčit a seznamovat se s muži. Troufám si říct, že jsem se na první pohled od jiných dívek nijak nelišila. Ve dvaceti dvou letech jsem poznala svou první lásku a pocity, které jsem zažívala, byly nepopsatelné.

Partner byl starší pohledný chlap, který se do mě zamiloval až po uši. Já jsem ale cítila, že mé tajemství mi brání se našemu vztahu naplno oddat. Jednoho večera jsem proto sebrala odvahu a řekla mu svůj životní příběh. Bála jsem se, že mě vyhodí z bytu, že mu ze mě bude zle, že už se na mě ani nepodívá. Nic z toho se ale nekonalo. Po několika hodinách pochopitelného šoku mě vzal za ruku a řekl mi, že si mé upřímnosti velmi váží. Stále jsem čekala, až přijde obávané ALE, a ono nic. K mému obrovskému překvapení mě totiž požádal o ruku!

Něco bylo špatně

Přestože bych měla skákat radostí do stropu, že jsem našla někoho, kdo mě bere takovou, jaká jsem, euforie se bohužel nedostavila. Nechápala jsem, proč nejsem šťastná. Nakonec jsem sama sobě přiznala, že jsem svého partnera nikdy opravdu nemilovala. Byla jsem jen ráda, že se s ním cítím žensky. Žila jsem s ním pouze ze sobeckých důvodů. Všichni okolo mi říkali, že podobného už nikdy nenajdu. Slýchala jsem: „Co blbneš, Pavlo, je úspěšný, bohatý a nevadí mu, že jsi měla penis, co víc chceš?“ Ale já opravdu chtěla víc! Proto jsme se po čtyřletém vztahu rozešli a já se rozhodla najít opravdovou lásku. Věřím, že až najdu toho pravého, bude mě nejen on brát se vším všudy, ale i já se s ním budu cítit šťastná a sama sebou!

Čtenářka Pavla, foto: ilustrační

Autor: nat
1080p 720p 360p
DesktopMobile