Děti a puberťáci dokážou být pořádně zlí a krutí. Často si, na rozdíl od dospělých, neuvědomují, jaké jejich chování může mít důsledky. Příkladem za vše je Emma Nelson, která si ve škole ve dvanácti letech prošla šikanou. A to jenom kvůli svým odstátým uším.

Jednání a chování jejích spolužáků ji stresovalo, cítila deprese a nechtěla chodit do školy. Dva roky trvalo její utrpení, než ze školy odešla. Ovšem tento psychický teror se na ní podepsal navždy. Začaly jí totiž vypadávat vlasy, až skončila úplně plešatá. Onemocněla alopecií, která je spojena nejen se ztrátou vlasů, ale i řas a obočí. Spouštěčem může být dlouhodobý stres nebo nějaký traumatizující zážitek, třeba autonehoda. 

Jak se s tím vyrovnat? 

To jí samozřejmě na psychické pohodě příliš nepřidalo. Dlouhá léta se snažila vyrovnat se s tím, že přišla o část své ženskosti, kterou dlouhé vlasy představují. "Trvalo to asi do šestnácti let, než jsem dokázala oprostit své emoce od své diagnózy. Teprve vlastně čtyři roky poté, co mi začaly vlasy vypadávat, jsem se s tím smířila a snažila se začít mít se ráda tak, jak vypadám," vypráví.

Nyní, ve svých třiadvaceti letech, se rozhodla, že se se svou nemocí nebude schovávat, a naopak pomůže ostatním, kteří jsou na tom podobně jako ona. Ze svých zkušeností totiž ví, jaké problémy jsou s touto zdánlivě neškodnou nemocí spojeny. Emma například nechápe, že nikdo nenabízí v rámci léčby i psychologickou pomoc a poradenství v této oblasti. Málokdo si totiž uvědomuje, jak velký zásah do ženské psychiky může být ztráta vlasů.

Chci být normální člověk

"Chci být prostě normální člověk a cítit se v pohodě, přestože mám diagnostikovanou alopecii," říká Emma. Přitom má nemoc na její život samozřejmě velký vliv, který se ale snaží ve svém mozku potlačit. Snaží se příliš na to nemyslet. I když to není příliš jednoduché. Kromě emocionálního vydání se také střetává s tím, kolik peněz ji stojí nejen nové paruky, ale zejména pak i péče o ně. 

I proto založila charitativní organizaci pro lidi, kteří jsou na tom podobně jako ona. Těm se snaží podat pomocnou ruku nejen z hlediska emočního, ale i finančního. V některých státech jsou paruky hrazeny pojišťovnami, případně některé pojišťovny na ně dávají příspěvek. Jenže ve Velké Británii, odkud je Emma Nelson, si je musí pacienti, kteří přijdou o vlasy ať už v důsledku alopecie nebo třeba chemoterapie, platit sami. 

Povinnost promluvit

Emma navíc cítí povinnost o této nemoci hovořit i z dalších důvodů. Kromě vlasů samozřejmě přišla i o zbytek ochlupení na svém těle. Což pro někoho může se zdát jako sen, pro jiného je to neštěstí. "Nemám řasy, takže třeba když sportuji a potím se, jde mi to všechno rovnou do očí, a to je nepříjemné," komentuje. Mnohem rychleji také prochládá, protože chloupky na rukou jí netvoří teplotní vrstvu.