Čtenářka Míša: Odešla jsem s manželem na vesnici. Nenávidím to tam!

15. srpna 2016 | 06:00

Když si jeden z partnerů něco moc přeje, měl by si ten druhý hodně dobře rozmyslet, jestli je ochoten mu to splnit a nést všechny důsledky. Přesně to se stalo čtenářce Michaele, která nám napsala svůj příběh.

S manželem jsem se seznámila, když mi bylo 23 a jemu o tři víc. Právě tehdy začal Dušan pracovat u nás ve městě na nádraží. Nebyl to žádný lamač srdcí, byl spíš plaché povahy. Jednou v zimě jsem při vystupování z vlaku uklouzla na kusu ledu a rozsypala jsem na nástupišti celou svou obří cestovní kabelu. Dušan mi ji pomohl sesbírat, dali jsme se do řeči a pomalu jsme se potom sbližovali.

Jakmile se počasí umoudří, vydáte se na na chaty a chalupy. Pozor dejte hlavně na první velké větrání.
Dušan bydlel v garsonce, já v řadovce s rodiči. Přemýšleli jsme o společné budoucnosti a o větším bytě, když se ale Dušanovi nabídla možnost velice výhodně získat malý domek kousek od vesnice, odkud pocházel. Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu bydlet na vesnici. Když se ale ukázalo, že za několik měsíců budeme tři, a když jsem viděla, jak Dušan po domku touží, svolila jsem. Plán byl jasný: zkusíme to. Dušan domek opraví, my tam zatím budeme s malým žít, a když nám to nebude vyhovovat, domek prodáme a budeme mít nějaký základ pro koupi vlastního bytu.

Nastaly nám docela těžké chvíle. Moje těhotenství nebylo nijak pohodové, zvládli jsme ale svatbu, stěhování a začátek rekonstrukce domu. Ta vesele pokračovala, když se narodil Dušánek. Mezi kojením jsem míchala maltu, když zrovna nebyl Dušan ve službě na nedalekém hradle. Pořád jsem si říkala, že to nemusí být napořád. S vidinou toho, že na vesnici jsem nejspíš jenom dočasně, jsem se tam nijak nesnažila zapadnout.

Všechno bylo jinak

Jak se ale ukázalo, myšlenka, že to "jenom zkoušíme", byla spíš moje než Dušanova. Na rozdíl ode mne on zapadl mezi místní skvěle. Brzy "s chlapama" začal chodit každý týden na karty, oni mu ochotně půjčovali nářadí a on zase vypomohl, kde bylo potřeba. Práce na hradle jeho samotářské povaze vyhovovala a klidný život na vesnici také. A začal náš nevyřešitelný spor.

Mně na vesnici není dobře. Zahradu beru jako nutné zlo, nevyžívám se v pěstování zeleniny nebo v záhonkách. S žádnou sousedkou jsem si nenašla hezký vztah, vím, že mě pomlouvají a naoko se tváří jako kamarádky. Chybí mi moje kamarádky a rodiče, kteří jsou daleko. Vídám je málo. Už je to dva roky, co se Dušánek narodil.

Barák je celkem opravený, Dušan je spokojený, ale já jsem zoufalá a cítím se strašně sama. Strašně bych se chtěla vrátit zpátky do města, ale Dušan o tom nechce ani slyšet. Tvrdí, že jsem tomu ještě pořádně nedala šanci. Že je Dušánek na zahrádce šťastný (což je pravda), že je pro něj lepší čerstvý vzduch na vesnici než zkažený ve městě.

Své rozhodnutí vyjít Dušanovi se stěhováním vstříc si teď strašně vyčítám. Vím, že on by byl ve městě nešťastný, tady jsem ale nešťastná já. Strašně se bojím, že se brzy začneme nenávidět a že se rozvedeme. Vím, že Dušan je hodný a pracovitý chlap a že bych měla být vděčná, že má barák a má nás rád. Já to teď ale prostě nedokážu.

Autor: red
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile