Spící muž

2. ledna 2006 | 17:00

Bylo krátce po listopadové revoluci a my měli konečně možnost jet se podívat do "zakázané ciziny"

Bylo krátce po listopadové revoluci a my měli konečně možnost jet se podívat do "zakázané ciziny". U mě to platilo doslova, protože kvůli svým kádrovým záznamům jsem si o nějakém cestování mohl nechat jen zdát. Dlouho jsem proto neváhal a pro sebe a manželku jsem koupil zájezd do Vídně. Jelo se na noc. Den jsme měli strávit ve Vídni a pak jet domů. Nevím, jestli to bylo z těch náhlých změn nebo z mojí radosti, že i já se podívám za hranice Čech, zkrátka mě cestou tam rozbolel zub. Bolest byla nesnesitelná, a tak mi manželka dala nějaký prášek proti bolesti hlavy, ale ten mi nepomohl. Trpěl jsem, až se ozvala jedna spolucestující, že má nějaký silnější prášek proti bolesti, který mi zaručeně zabere. Měl jsem si vzít jen půlku a tu druhou teprve ve chvíli, až se zub začne zase probírat.Ale bolelo to tak, že jsem si vzal celou pilulku najednou.Když jsme pár hodin poté projížděli ranní Vídní, spal jsem jako "dudek". Na parkovišti mě manželka vytáhla z autobusu, doslova do mě "nalila" tři kávy, ale já jsem potřeboval pořád spát. Po hodině chození mě manželka odvedla k autobusu a domluvila se s řidičem, aby mě tam nechal prospat. Natáhl jsem se na sedadla a spal a spal... Celý den jsem prospal, a když jsme se vraceli autobusem večer zpátky, byl jsem čilý a odpočatý jako rybička. Na svůj první zájezd do kapitalistické ciziny tedy asi nikdy nezapomenu - i když jsem z Vídně mnoho neviděl.

Související články
DesktopMobile