Helena má mozkovou obrnu. Jejím největším snem je být užitečná a spokojená

22. prosince 2015 | 06:00

Myslíte, že hlavou stěnu neprorazíte? No, když uvidíte Helenu Tutterovou, začnete uvažovat, zda by to přece jen nějak nešlo. Z této ženy totiž sálá tolik energie, optimismu a chuti do života, že máte najednou pocit, že vše dokážete. Jako ona – byť má mozkovou obrnu.

"Baví mě sportovat, cvičit, chodit na túry, tančit, povídat si s lidmi, objevovat nové věci, učit se," vyjmenovává dlouhý seznam svých koníčků čtyřiatřicetiletá Helena Tutterová. Největším snem, kterého by chtěla docílit, je být spokojená a užitečná. Ptáte se, co je na tom tak divného? Že jsou to koníčky každého druhého? To sice ano, ale každý druhý nemá mozkovou obrnu jako Helena. 

"Narodila jsem se dříve, v sedmém měsíci, s mozkovou obrnou. V důsledku toho mám postižené nohy, ruce, oči. Vlastně to zní hrozně," usmívá se. Realita je v jejím případě ale jiná. Helena dělá téměř vše, co se jí zlíbí, a nemocí se rozhodně nenechává nijak ovlivňovat. Tedy alespoň většinou. 

720p 480p 360p 240p
Helena Tutterová má dětskou mozkovou obrnu. • VIDEO: 

Žádná skleníková květinka

Za její srdcerváčskou povahou stojí i rodina, ve které byla vychována. Nikdo k ní nikdy nepřistupoval jako ke skleníkové květince a rodiče se sourozenci se k ní chovali, jako by vůbec žádné postižení neměla. Samozřejmě v tom dobrém slova smyslu. Během dětství a mládí Helena prošla nespočtem vyšetření a operací, a to všechno za jediným účelem – aby ji nemoc omezovala co nejméně. 

Proto při hraní s dětmi na schovku za barákem odhazovala berle, protože jinak by moc šancí neměla. I když to všechno zní vlastně docela roztomile a jako procházka – byť trochu zarostlou – růžovou zahradou, zdání klame. Helena se často cítila osamělá, protože nedokázala vlastně nikdy pořádně zapadnout ani mezi "normální" zdravé děti, ani mezi ty v lázních, kde často pobývala. Pro jedny byla totiž moc pomalá, na druhé zase až moc podezřele fit.

Někdy se stydím

Ani v současné době to vždycky není taková sláva. Jsou chvíle, kdy potřebuje Helena pomoc, například při chůzi ze schodů, kde není žádné zábradlí. Plazit se po zdi pro ni není nejjednodušší a v souvislosti s potřebou pomoci se občas sama před sebou zastydí. "Ne proto, že potřebuju pomoct. Ale proto, že tyhle okamžiky přicházejí ve zcela nečekaných chvilkách, a než se v nich přestanu cítit divně bezmocně, asi ještě párkrát přijdou," píše Helena.  

Na druhou stranu je to ale srdcerváčka a baví ji překonávat překážky, mít cíl, posouvat se a zlepšovat se. "Když se ohlédnu, chci vidět výsledek," říká. Helena ví, co chce, ale bojí se to přiznat nahlas. Pro někoho to totiž může znít absurdně. Celý život totiž od všech poslouchá, jak by měla být opatrná a šetřit ty nohy. "Říkali mi: Nebuď příliš divoká, už takhle na tebe čumí," směje se. Vzápětí dodává, že to ale není ona: člověk, který je nečinný... 

Diskuse ke článku
.
DesktopMobile