Příběh Marcely: Začala jsem nenávidět svoje dítě

9. listopadu 2014 | 06:00

Dítě jsem si strašně přála, ale když se narodilo, vůbec nic jsem k němu necítila. Mateřská láska se prostě nekonala. Starala jsem se o něj jako dobře naprogramovaný stroj, aby nikdo nic nepoznal. Nakonec jsem ho v návalu stresu skoro zabila...

Těhotenství bylo nejkrásnější období mého života. Pak se narodila Terezka, a idylka se rozplynula jako benzínová skvrna v dešti.

Ve 32 týdnu těhotenství mi v noci praskla plodová voda a jelo se. Terezka se narodila celá modrá a hned jak mi ji z dálky ukázali, běželi s ní do inkubátoru. Já jsem usnula, a když mi ji pak po několika hodinách donesli na pokoj, nic jsem k ní necítila. Manželovi před inkubátorem tekly slzy, já po pár minutách utíkala pryč.

Než se Terezka dala dohromady, uplynuly tři týdny. Celou dobu jsem byla v porodnici s ní a pokoušela se kojit. Nešlo to a mě to bylo jedno. Když jsem si ji odvážela domů, vážila míň než při porodu. Vydržela díky té nepohodě brečet deset hodin denně a já se propadala do stále větších depresí. Celou dobu jsem se ale snažila, aby na mě nikdo nic nepoznal. Za svoje pocity jsem se strašně styděla, věděla jsem, že jsem šílená matka, ale ani mateřské lásce bohužel neporučíš.

Manžel i doktorka mě chválili, jak se o dítě dobře starám, ale jen já věděla, že jsem jen dobrá herečka. Neustálý řev Terezky mě tak rozčiloval, že jsem ji klidně zavřela v kuchyni a nechala ji brečet celé hodiny, až z toho usnula. Šílené byly i noci. Další pokusy o kojení mi byly tak odporné, že jsem hned po návratu z porodnice přešla na umělou výživu. Prsa jsem si stahovala obinadlem, aby i ta trocha mléka co nejdříve zmizela.

Pak se stala hrozná věc. Koupala jsem malou a zavřela se s ní v naší malé koupelně. Ona řvala jako by ji někdo vraždil a ty zvuky se lámaly a násobily v těsném prostoru. Mě z toho úplně povolily nervy. "Přestaň řvát nebo se zblázním," křičela jsem na to mokré tělíčko a držela ho nad kachlíkovou podlahou. Slzy mi tekly proudem a mozek se úplně zatemnil. Praštím s ní o zem a bude už konečně klid - to byla jediná myšlenka, která mě úplně ovládla.

Těch několik vteřin jsem nepřemýšlela nad důsledky, jen se upínala k tichu, které by pak nastalo. Napřáhla jsem se, chvíli zaváhala a ten zlomek vteřiny mě vrátil zpátky na zem. Kriste pane, co jsem to chtěla udělat, svěsila jsem ruce s dítětem, vyběhla z koupelny, položila ho do postýlky a utíkala pryč. Běžela jsem po ulici, motala se mezi auty a přála si, aby do mě nějaké narazilo. Když jsem doběhla až k řece, zastavila jsem se a v šoku se sesunula na zem. Chvíli jsem tam seděla a otřásal mnou křečovitý pláč.

Trpíte poporodní depresí, která není vůbec nic výjimečného," řekl mi doktor poté, co jsem mu s pláčem vypověděla všechna fakta. Předepsal mi antidepresiva a zavolal si Romana. Ten si vzal na jeho doporučení několik týdnů volna a s dítětem mi pomáhal. Zbytek zachránily léky a já se s Romanovou pomocí ze všeho dostala. Vůbec jsem nechápala, kde se vzala, ale najednou si mě našla i mateřská láska, která mě už nikdy neopustila. Po půl roce tak měla Adélka konečně svou milující mámu.

Autor: Simona Škodáková
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile