Čtenářka Jana: Kdykoli to vypadalo na rozvod, otěhotněla jsem. Máme čtyři chlapečky!

27. září 2014 | 06:00

Když jsem jako velmi mladá po škole potkala o 10 let staršího Carlose, myslela jsem si, že si zažijeme jenom takovou tu romantickou bláznivou lásku, která bude trvat pár dnů, než se vrátí do Španělska. Už po chvíli jsem ale věděla, že tohoto muže chci na celý život. A že o něj budu bojovat s každým, i s ním samotným...

Bylo mi sladkých 21 a Carlosovi 31. Do Prahy jezdil několikrát do roka na služební cestu a jednoho dne jsme se náhodně potkali v baru. Já tam s kamarádkami slavila narozeniny jedné z nich, on si dával drink po namáhavých obchodních schůzkách.

To, co se tu noc stalo, bylo jako vystřižené z té nejhloupější romantické komedie. Naše pohledy se doslova střetly přes přeplněný bar a mně se podlomily kolena, když jsem uviděla, jak svůdný pohled dokáže tento vysoký, šlachovitý, snědý muž vykouzlit. Usmála jsem se na něj a doufala, že udělá ono obehrané gesto a pošle mi pití.

Když mi o pár minut později přistálo na stole jahodové mojito, rovnou jsem se zvedla a s velkou nervozitou vyrazila směrem k baru, kde Carlos seděl. Rozloučili jsme se až nad ránem, romantickým polibkem a příslibem, že se další den uvidíme.

Od té doby jsme byli pořád spolu, kdykoliv Carlos přijel do Prahy a já se zamilovávala čím dál tím víc. Lásku ve mě nedokázala zabít ani skutečnost, že byl ve Španělsku ženatý. Věděla jsem, že je stejně jako jeho rodina věřící, ale skutečnost, že jeho žena nemůže mít děti, po kterých on moc touží, mi napovídala, že jejich vztah stejně nevydrží.

Carlos byl v Čechách každý měsíc, někdy na dva dny, někdy na celý týden. Sice mi stále říkal, jak moc mě miluje, ale ani po roce to nevypadalo, že by se plánoval rozvádět. Když jsem se ho ptala na naši společnou budoucnost, vždy převedl řeč jinam. Já jsem si ale byla jistá, že právě on je mužem, o kterého nesmím přijít. Proto jsem vysadila antikoncepci a za dva měsíce Carlosovi s malou dušičkou oznámila, že antikoncepce selhala a já jsem těhotná.

Doufala jsem, že se jeho rozvod konečně rozhoupe, on o tom ale nechtěl slyšet. Byl rozzuřený, a po chvíli přemýšlení přišel s tím nejhorším scénářem - já se našeho dítěte vzdám a on si ho odveze do Španělska a bude ho vychovávat se svojí ženou. Nevěřícně jsem na něj hleděla, a pak nenávistně zavrčela, že by mě musel dřív zabít, než bych se našeho dítěte vzdala.

Utekla jsem z hotelu, kde jsme spali a na jeho telefonáty ani smsky až do jeho odletu nereagovala. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že budu svobodná matka. Postupem času ale Carlos pochopil, že žena, kterou miluje a se kterou chce žít, jsem já. Jenomže když přednesl manželce a rodičům, že se bude rozvádět, protože má v Čechách těhotnou přítelkyni, postavili ho rodiče před hotovou věc - buď já, nebo jeho rodina. A že pokud odejde, nechtějí ho už nikdy v životě vidět.

Carlos byl nešťastný a já taky. Jeho rozhodování a řešení situace s rodinou se táhlo dlouho a zatímco našemu Pavlíkovi bylo už půl roku, Carlos pořád nevěděl, kterou rodinu si má vybrat. Rozhodla jsem se vsadit všechno na jednu kartu a otěhotněla jsem znovu. S Pavlíkem nám, kromě táty, nic nechybělo, Carlos nás zajištil tak, že jsem se nemusela bát o střechu nad hlavou, ale chtěla jsem být hlavně s ním.

Když se můj nerozhodný miláček dozvěděl, že s ním čekám druhé dítě, konečně se pochlapil. Koupil pro nás letenky a jel nás představit rodině. Bála jsem se, že mě vyženou od dveří, ale Pavlík si je okamžitě získal. Vnoučátko bylo to, co je obměkčilo a našemu štěstí nestálo nic v cestě. Carlos podal žádost o rozvod a přestěhoval si nás do Španělska.

Všechno bylo dokonalé, Pavlík i Santiago rostli jako z vody a my byli šťastní. Když bylo ale klukům čtyři a pět let, ohnivá povaha mého manžela se projevila znova a já s hrůzou přišla na to, že má milenku. A opět v Praze. Byla jsem zhroucená a nevěděla, co mám dělat. Rozhodla jsem se proto dělat, že nic nevím a opět vysadila prášky. Až když bylo těhotenství potvrzeno a Carlos to s milenkou stále táhl, udeřila jsem na něj, řekla mu, že jsem těhotná a že od něj odcházím.

Na moji stranu se postavila i Carlosova rodina a po jeho prosbách, omluvách a slibech jsem mu odpustila a dokázala na všechno zapomenout. Narodil se nám další chlapeček - Diego. Od té doby je zase všechno tak, jak má být. Jen to vypadá, že holčičky se asi nedočkáme. Z našeho posledního pokusu o ni totiž máme Christiana.

Je mi jasné, že Carlos už jiný nebude a za holkama se bude otáčet pořád, vím, koho jsem si brala a jak jsem ho získala já, je ale natolik úžasný manžel i otec, že o něj budu bojovat až do smrti. I kdyby to znamenalo, že budeme mít dalšího chlapečka. Svoji rodinu si totiž nikdy vzít nenechám.

Autor: red
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile