Příběh čtenářky Jarmily: Kočky mě přivedly na mizinu

5. září 2014 | 06:00

Dnes pětapadesátiletá Jarmila miluje své kočky natolik, že za ně na veterinárních klinikách nechala přes 100 000 korun. Kvůli svým miláčkům se bezhlavě zadlužila tak, že málem přišla o bydlení, duševní zdraví a veškerý svůj majetek.

Jarmila měla ke kočkám blízko od malička. A i kvůli lásce k nim se později rozhodla vystudovat veterinární medicínu. „Krátce po promoci jsme se však společně s tehdejším přítelem rozhodli emigrovat a odjeli do Rakouska, kde už jsem se veterinární praxi nevěnovala,“ vysvětluje. Do Česka se vrátila počátkem devadesátých let, začala soukromě podnikat a společně s manželem stavěli nový dům. Těšila se, jak budou mít její dvě kočky výběh do zahrady a plánovala pořídit další. Stavba domu měla zpoždění, ale do jejich 2 + kk se již ke dvěma kočkám nastěhovaly další dvě.

Nemocná kočka
Kočka s rakovinou

A nedlouho poté také vysněná adoptovaná dcerka. Bohužel se však manželství během následujících pěti let rozpadlo a skončilo rozvodem. Jarmila se vrátila do svého nájmu 2+kk sama s devítiletou dcerkou a čtyřmi kočkami. Tehdy onemocněla její první kočka Míša rakovinou. Už první diagnostická vyšetření (krve, stolice, rentgen a nakonec sonografie) přišla na cca 10 000 Kč. „Jako vystudovaný veterinář jsem věděla, že u kočky je rakovina v podstatě vždy fatální a nevyléčitelná, ale byla jsem v těžkém životním období a hrozně jsem se k našim kočkám, speciálně k Míše, upnula. Byla mým nejlepším kamarádem. Nedokázala jsem si představit, že mě opustí,“ popisuje, proč se nakonec rozhodla pro operaci Míšina nádoru i za cenu, že naděje na její přežití byla malá a účet vysoký. Operace přišla na dalších osm tisíc. Bohužel nepomohla a kočka Míša po týdnu hospitalizace na veterinární klinice zemřela. Kromě žalu však Jarmila bojovala s konečnou účtenkou za veterinární péči ve výši téměř 25 000 Kč. Kromě nákladů na operaci a hospitalizaci totiž Jarmila volala k umírající kočce několikrát veterinární pohotovost.

Prosí o nějakou dobrotu.
Další chlupatí nájemníci

„Tehdy to byla rána pro rodinný rozpočet, ale v té době jsem ještě pracovala, tak jsem si bez problémů vzala půjčku od banky,“ vypráví. Kvůli vleklým zdravotním obtížím však skončila Jarmila již ve 48 v plném invalidním důchodu. Důchod společně s alimenty ale činil celkem slušný příjem a tak si nemohla stěžovat. Žilo se jim s dcerkou pohodlně a brzy jim do domácnosti přibyly další dvě kočky. Konečné číslo tak bylo pět. Bohužel, poslední z adoptovaných koček trpěla vpodstatě neléčitelným infekčním zánětem pobřišnice tzv. FIP a záhy nakazila další dvě kočky z jejich chovu. Už jen test na přítomnost viru v kočičím organismu přijde na 800 Kč, pravidelné krevní testy, léky, infůze na další tisíce při každé návštěvě. Nemluvě o hospitalizacích. To vše násobeno třemi. Po půl roce snahy o záchranu tří koček byla Jarmila lehčí od dalších osmdesát tisíc.

Cesta do úvěrové pasti

„Měla jsem nějaké peníze z domu, který jsme s manželem prodali, ale šetřila jsem je na byt pro mě a pro dcerku. Navíc byly uložené na účtu, kde musel jejich výběr potvrdit i bývalý manžel. Proto jsem se rozhodla pro další půjčku. Banka mi však jako invalidní důchodkyni už úvěr nedala, šla jsem tedy k úvěrové společnosti. V tom stresu jsem vůbec neřešila, na jaký úrok si půjčuji a jaké jsou podmínky," popisuje začátek své cesty do úvěrového pekla. V tu chvíli již musela měsíčně odvádět za splátky více jak třetinu svého příjmu, což bylo nad její síly. „Každý měsíc mi nějaké peníze chyběly. Tu na školu v přírodě pro dceru, to ještě vyřešil bývalý manžel. Jindy na účty za mobil a nakonec i na nájem," popisuje svou tehdejší situaci. Platila pozdě, naskakovaly jí penále, sazby za upomínky a místo toho, aby se dluhy zmenšovaly, pomalu, ale jistě rostly.

Tváří v tvář exekutorům

Nakonec čelila několika exekucím, kdy se dluh z původní částky kolem sta tisíc vyšplhal na trojnásobek. „Styděla jsem se to komukoli přiznat, a tak jsem si vzala další půjčku od jakési společnosti, jejíž inzerát jsem našla na tramvajové zastávce. Bylo mi jasné, že je to nevýhodné, ale byla jsem zoufalá,“ vypráví. „Přestala jsem dluhy prostě řešit, zaplatila jsem jen ty, na které mi zbylo, a zbytek nechala plavat. Měla jsem pocit, že když budu dělat, že o nich nevím, nějak zmizí,“ pokračuje. Nakonec se její dluhy vyšplhaly téměř na milion korun. „Důchod mi obstavit nemohli, takže na život jsme něco měly, ale dluhy stále rostly, chodila mi jedna obsílka za druhou a já se totálně zhroutila,“ dodává. Během její hospitalizace se dcera konečně svěřila s jejich finančními problémy otci a ten se rozhodl, že bývalou manželku vytáhne z bryndy. Uvolnil z peněz za dům potřebnou částku a dluhy do koruny uhradil.

Chci pomáhat chovatelům

Když se Jarmila vrátila po měsíci z psychiatrie, problémy už byly vyřešeny. Jen vidina, že si s dcerou pořídí nový větší byt, byla ta tam. Dnes už ale znovu hledí do budoucnosti s nadějí. „Uvědomila jsem si, jak jsou chovatelé domácích mazlíčků z hlediska veterinární péče zranitelní. Veterinář vám sice popravdě řekne, že je naděje malá, ale vy prostě nedokážete říct ne, dokud nějakou vidíte. Přitom já, jako vystudovaná veterinářka bych měla dobře vědět, že žádná není. Přesto jsem té vidině podlehla,“ vysvětluje. Má v plánu založit blog a radit na něm chovatelům, jak u veterináře zbytečně neutrácet. „Před dvěma měsíci odešel poslední kocourek z té původní kočičí smečky. Byl už starý a selhávaly mu ledviny. Brečela jsem několik dní, ale dokázala jsem veterináři říct, ať ho utratí. Jinak bych zbytečně trápila jeho, sebe i rodinný rozpočet. Jsem na sebe pyšná.“

Diskuse ke článku
.
DesktopMobile