Čtvrtek 28. března 2024
Svátek slaví Soňa, zítra je Velký pátek / Taťána
Oblačno, déšť 14°C

Příběh čtenářky: Vzali jsme se po devíti letech dopisování!

Z korespondenčního přátelství se stala skutečná láska.
10. března 2013 | 11:00

Tohle je příběh jako z romantického filmu: překladatelka Daniela (32) žije v Praze s malířem Victorem (34). Dohromady je dal před lety náhodný los na hodině francouzštiny. Koho by tenkrát napadlo, že se jednoho dne vezmou...

Když jsem byla na střední, přišla naše francouzštinářka s originálním nápadem. Vylosovali jsme si jednoho člověka se spřátelené školy v Nice a měli jsme za úkol si s ním celé pololetí dopisovat.

Mně a Victorovi to ale vydrželo přes devět let! Vyprávěla jsem mu o svém životě v Praze, on mně o tom, jak maluje města a krajiny. Studoval totiž uměleckou školu.

Protože nás dělilo tisíc kilometrů a nikdy jsme se neviděli, byli jsme k sobě v dopisech velmi upřímní. Naše psaní bylo čím dál osobnější, svěřovali jsme si navzájem svá tajemství, obavy i sny.

Bylo to zvláštní, ale hezké přátelství – nic víc jsem v tom ani neviděla. Za tu dobu jsem měla několik vážných vztahů, stihla jsem se dokonce po krátkém manželství rozvést, ale s Victorem jsme si psali nepřetrtžitě. Víckrát jsme přemýšleli o setkání, ale z různých důvodů se nikdy neuskutečnilo.

Pak přišel den, kdy Victorova sestra zemřela na rakovinu. „Uvědomil jsem si, jak je život krátký a jak rychle o něj můžeme přijít,“ napsal mi tenkrát. „Proto se s tebou chci potkat co nejdřív.“ A za měsíc už jsem na něj čekala na Ruzyni.

Zní to jako klišé, ale byla to láska na první pohled! Victor byl okouzlující nejen na papíře, ale i ve skutečnosti. Znali jsme jeden druhého tak dobře, že jsme si měli pořád o čem povídat. Bylo to jako schůzka starých přátel.

Chodili jsme na dlouhé procházky po Praze, kterou si Victor zamiloval. Pronajal si tu byt, přes den chodil malovat a pak mě zval domů na úžasné večeře. Svatba? Ta byla jen otázkou času. Dnes jsme manželé pět let a píšeme si spíš vzkazy na lednici než dopisy. Krabici s nimi máme ale pořád schovanou.

Autor: mab