Kdysi jsme se vydali do krkonošského penzionu v sestavě já, manžel, 11letý syn, 16letá manželova dcera z prvního manželství a hlavně téměř dvouletá dcerka Péťa. Auto bylo úplně plné, protože když jede i tak malé dítě, musí se mu všechno přizpůsobit a pamatovat na opravdu hodně věcí, nočník, pleny, hračky, léky, dostatek oblečení…

Dcerka trochu zlobila

První večer nedala Péťa jinak, než bude jíst sama a tak bylo víc jídla na zemi než v bříšku. Následujícího dne následoval pád do horského potůčku a následný řev. Další den v restauraci čekání na oběd trávila tak, že si zula boty a ponožka a dala je na prostřený stůl. To vše s takovým klidem, jako bychom todoma běžně dělali.

Odpoledne jsme se šli projít do Jánských lázní. Do kufru od auta se nám už nevešly golfky, proto nám pan správce půjčil krosničku na záda. I přesto, že naše drahá holčička jezdila ráda na sedačce na kole, v krosničce se bála a brečela. Nezbylo nám, než jít jejím tempem, kdy sebrala každý kamínek a klacík. Krosničku nesl manžel prázdnou.

Kůň se jí líbil!

Cestou zpět jsme zkusili dát malou ještě jednou do krosny, ale situace s jejím pláčem se opakovala. Manžel proto ze zoufalství popoběhl a zařehtal jako kůň a to se dcerce líbilo a začala se smát. Pokud jsme zpět nechtěli jít jejím tempem, měli jsme jedinou možnost tohoto využít.

Využili jsme toho

Takže manžel běžel přes lázeňské město s dcerkou v krosně a řehtal jako kůň a my ostatním poklusem za ním. Toto pozdvižení se velmi líbilo lázeňským hostům a turistům, kterých bylo v předzahrádkách opravdu dost. Nám to ale bylo jedno. Hlavně, že jsme zpáteční cestu absolvovali rychleji.

Čtenářka Martina