Když se osmadvacetiletá Eva dozvěděla, že čeká dvojčata, zaplavila ji vlna obrovského štěstí. Nemohla se dočkat, až tolik vytoužená miminka pochová v náručí. Vypadalo to jako běžné těhotenství. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měly přijít komplikace. Jen v samotném závěru se jí zvýšil tlak a otékaly jí nohy. A tak se lékaři rozhodli, že nebudou na nic čekat a Eva děti porodí císařským řezem. „Ještě jsem se ptala sestřičky, kdy se vzbudím. Prý se za dvě hodiny už půjdu podívat na děti. Pak už ale nevím vůbec nic,“ vzpomíná Eva.

Velkou radost vystřídala panika

Probudila se asi za deset dní. První, co si uvědomila bylo, že nemá děti u sebe. „Byla jsem vyděšená a nevěděla, co se děje. Navíc jsem se nemohla pohnout. Cítila jsem se, jako když nemám pravou půlku těla. Ovšem nejhorší bylo, že jsem chtěla něco říct a nešlo to,“ popisuje situaci.

Tvrdý verdikt

Co se odehrálo v předchozích deseti dnech, se dozvídala postupně. Při porodu dostala silnou cévní mozkovou příhodu. Ochrnula na pravou půlku těla a mrtvice postihla i centrum řeči. Jak k tomu došlo, je pro všechny záhadou. Měsíc strávila na JIP, kam za ní denně docházela rehabilitační sestra i logopedka. „Bylo to hrozné. Chtěla jsem k sobě děti, ale viděla jsem je až po měsíci. Tolik jsem potřebovala něco říct a nedokázala to ze sebe vypáčit. Věděla jsem, že se musím sebrat a bojovat. Naučit se chodit, rozhýbat ruku, abych se mohla starat o děti,“ líčí Eva Víšková.

Velká bojovnice

Ani na okamžik jí však nepřišlo na mysl, že by to vzdala. „To mě vůbec, ale vůbec nenapadlo! Myslela jsem jen na budoucnost a na děti. Řekla jsem si, ne! Já musím okamžitě něco dělat. Začít chodit, rozhýbat ruku, abych se o ně mohla starat. A taky se naučit mluvit. Věděla jsem, že budou chtít žvatlat a já to nebudu umět, to byl hnací motor,“ říká s pevným rozhodnutím.

Další posun

Dva měsíce strávila v rehabilitačním centru, denně docházela na vodoléčbu, logopedii, cvičení. Zatímco se učila chodit a mluvit, o malou Zuzanku a Terezku se doma staral manžel. V práci ze dne na den skončil a odešel na mateřskou dovolenou. S holčičkami strávil půl roku. Jakmile se však Eva vrátila z léčebny, okamžitě převzala právoplatnou roli matky na mateřské.

Krásný happyend

Po čtyřech letech byste nepoznali, co všechno tahle krásná žena prožila. Hovoří sice pomaleji, déle tvoří věty, ale mluví precizně. Nohu i ruku používá jako zdravý člověk a dokáže i řídit auto. „Stále však dojíždím na logopedii. Také se rychle unavím, jsem pomalá a často mě bolí hlava. Většinou když se rozčílím, nebo když je toho na mě moc,“ stěžuje si, ale na svou nemoc se dívá s pokorou. „Neberu to jako trest. Díky tomu jsem si uvědomila, že stačí málo a buch, je tady něco, co nelze ovlivnit,“ tvrdí.