Související články
V hloubi duše jsem doufala, že mně se naše rodinné prokletí vyhne. Až do pětadvaceti jsem se cítila dobře, žádné známky depresí nebo úzkostí jsem na sobě nepozorovala. Všechno se ale jako mávnutím proutku změnilo po porodu syna.
Najednou jsem si nevěděla s ničím rady. Já, která běžně zvládala tisíc věcí najednou. Až do porodu jsem studovala dvě vysoké školy najednou, šéfovala týmu patnácti lidí a k tomu jsem měla spoustu koníčků. Nechtěla jsem si připustit, že mě jeden malý špunt vyvede z rovnováhy.
Jenže nevyspání, starost o zdraví malého a k tomu i laxní přístup manžela, který se více zajímal o to, zda je na stole teplá večeře, než jestli nepotřebuji s něčím pomoct, vykonaly své. Brečela jsem i bez příčiny každou chvíli, mnohdy jsem se za celý den ani nezvládla převléct z pyžama a najíst se.
Pomohla mi máma
Naštěstí si toho všimla moje maminka a odvedla mě k psychologovi a pak i k psychiatrovi. Dostala jsem spoustu léků a doufala, že se můj stav co nevidět zlepší.
Po pár měsících úleva konečně přišla, najednou jsem se zase cítila plná síly, energie a dobré nálady. Měla jsem pocit, že dále to už zvládnu bez léků, přece ze mě nebude doživotní narkoman, říkala jsem si. Bez diskuse s lékařem jsem po dalších pár týdnech léky sama vysadila.
Jak se za čas ukázalo, byla to chyba. Zase jsem se totiž ocitla v pasti strachu, napětí a nevysvětlitelné úzkosti. Byla jsem dokonce v takové fázi, že jsem si říkala, jestli by se mi neulevilo, kdybych to utrpení skončila. Už jsem i přemýšlela o tom, jaká sebevražda je rychlá a nejméně bolestivá…
Syna bych nikomu nedala
Naštěstí jsem si pokaždé vzpomněla na svého malého syna, kterého jsem nade vše milovala. Když jsem si představila, že by ho po mé smrti měl vychovávat někdo jiný a třeba i cizí, hodně rychle mě právě tohle z mých sebevražedných úvah vytrhlo. Naštěstí.
O potížích jsem se ale bohužel obávala s kýmkoli mluvit. Měla jsem pocit, že by si mě okolí přestalo vážit, že by se na mě dívalo jako na blázna. Přece jen před dvaceti lety nebyla osvěta taková, jaká je dnes. I když můj muž je vzdělaný člověk, jistě by to všechno nepochopil, týrala jsem se obavami.
Bála jsem se, že když někomu řeknu, jak na tom jsem, umístí mě bez rozmýšlení do blázince, ze kterého se jistě jen tak nedostanu. A když třeba po čase ano, budu pro ostatní prašivá. Už vůbec bych nepřežila, kdyby mi třeba vzali z péče syna…
Už nikdy jsem léky nevysadila
Naštěstí si mé ustarané tváře všimla už podruhé moje máma. Všechno se mnou na rovinu probrala. Odvedla mě za svým lékařem, kde jsme se všichni dohodli, že po dobu mé hospitalizace se mi bude o syna starat ona a že všechno s mým mužem probere.
Byla jsem jí neskonale vděčná. V sanatoriu jsem si odpočinula, naučila se svoji nemoc zvládat a už nikdy v budoucnu jsem léky sama od sebe nevysadila. Vím, že by se jinak nemoc mohla zase vrátit.
A já si chci ještě nějaký čas užívat krásného života, manžela, synovy rodiny i krásných vnoučat. Jen mě mrzí, že jsem mamce nestihla tenkrát dostatečně za všechno poděkovat.
Čtenářka Anastázie
Příběh čtenářky: Dcera sedí za loupežné přepadení
S paní Navenkou se život nikdy nemazlil. Do roku 1993 žila v Sarajevu. Když se válka začala stupňovat, vzala tehdy třináctiletou dceru a pětiletého…celý článek
Přidat názor
