Sophiina volba: Mám dítěti říct, že umírá?

xanja: Moje dcera byla po porodu kříšená. Doktoři mysleli, že nebude ani chodit, ani mluvit. Že nebude nikdy ani vzdělávatelná. Měla dětskou mozkovou obrnu. Od mládí jsme s ní zacházeli jako se zdravím dítětem, ale cvičili jsme s ni Vojtu a já jsem jí učila doma ještě na mateřské od tří let logopedii, i když jsem neměla žádné odborné vedení. Měla jsem štěstí, že po dvou letech od narození mé dcery se mi narodil syn. Dcera se vyvíjela společně se svým bráchou. neříkali jsme jí, že je postižená. Dcera nevěděla ani co to znamená. Byla samostatná a akorát začala mluvit později. Špatně chodila a měla špatnou koordinaci pohybů. Když bylo synovi sedm let, chtěl chodit na karate. Přihlásili jsme i dceru po domluvě s trenérem. Říkal, že ji pravidelné cvičení pomuže s problémy s chůzí. Chodila na karate tři roky a skutečně se dostavilo značné zlepšení. Dnes je dcera dospělá a není na ní poznat žádný hendikep. Kdybychom dceru vychovávali s tím, že bychom jí říkali, že je postižená, možná by zlenivěla a dále se nevyvíjela. myslím, že pokud by si odlišnosti od vrstevníků všímala, že by jí to i trápilo. děti jsou hodně citlivé na vnímání okolí a trápí je i neúspěch. Nedovedu si představit, že by znaly i den své smrti. já jsem do určitého věku s dětmi nehovořila ani o tom, že lidé umírají.A zvláště když je ještě naděje. Takový člověk pak i citově stále umírá. Nechtěla bych, aby mé dítě čekalo každý den na smrt.. Vždyť to může trvat i roky. (10. 09. 2010 11:58)

xanja: Můj tatínek měl před vánocemi v roce 2004 infarkt. Měla jsem ho moc ráda. Na koronárce nám doktor řekl, že už umírá. Že ho čeká nejvýš týden. Můj syn se narodil 25:12. a ten den měl mítosmnácté narozeniny. Na Vánoce jsme byli u tatínka na návštěvě a to byl podlední den, kdy jsem ho viděla. Seděli jsme u jeho lůžka a já mu říkala, že po Novém roce si ho vezmeme domů. Tatínek s námi mluvil klidně, ale při jakomkoliv rušivém podnětu jsem viděla, jak přístroj na měření srdce má chvilkama nulovou křivku. Vždycky jsem se začala až dusit pláčem, ale nemohla jsem to na sobě nechat znát. Tatínek měl ještě plány na to, co bude dělat až přijde domů. Večer ještě telefonoval mému synovi a přál nám k Vánocům a sinovi k osmnáctým narozeninám. Byl klidný a spokojený. Chtěla jsem mu zavolat, ale říkala jsem si, že zavolám až ráno, abych tatínka v nemocnici večer nerušila. Druhý den ráno mi ale lékař oznámil, že je tatínek v komatu. Do dneška toho lituji, že jsem mu večer ještě nezavolala. Můj syn své osmnácté narozeniny se mnou probrečel. Tatínek měl právo se dozvědět, že umírá, ale mám pocit, že pokud bychom mu to řekli, umřel by možná dříve, nebo by se před smrtí trápil. jsem ráda, že se to tatínek nedozvěděl a umřel v klidném spánku. Byl to můj tatínek a mohlo to být i dítě. Myslím, že v tom není vůbec žádný rozdí. Tatínek za živa říkal. Kdo ví, co po smrti je. Třeba je tam dobře, když se od tud nikdo nevráti. A pro mne je důležité, že tatínkovi bylo lépe i když umíral. (10. 09. 2010 11:23)