Když loni osmadvacetiletá Dagmar Tauchenová s pistolí v ruce osvobodila odsouzeného manžela z vězení, každý věděl, že překročila zákon. A to je samozřejmě odsouzeníhodné. Přesto na jejím činu bylo něco tak dojemného, že spousta lidí s ní svým způsobem sympatizovala.
Nesnesitelné odloučení
Ani dvacetiletý věkový rozdíl, ani dvanáct let společného soužití neubraly sílu lásce Dagmar a Pavla. Když Pavel Tauchen skončil kvůli podezření z krádeží ve vazbě, psali si každý den dopisy. Umírali steskem. „Měli jsme pocit, že bez sebe v odloučení nemůžeme žít. Tedy rozhodně ne měsíce a léta. Jakmile bylo jasné, že ho nepropustí z vazby, nezbývalo nám žádné jiné řešení. Buď život na nebo společná smrt na svobodě. A přesně to se stalo,“ obhajuje Dagmar důvod, proč obyčejná hotelová pokojská, která nikdy neměla opletačky se zákonem, dokázala předvést scénu jak z filmového thrilleru.
Postřelená, naprosto vyčerpaná Dagmar. V nemocnici ji ošetřili, zůstala naživu. Její Pavel zemřel. Českou Bonnie čeká soud...
Konečně spolu
Osvobození plánovali při pravidelných návštěvách ve vazební věznici. Dagmar si obhlédla nemocnici, kde měli manžela vyšetřit. Doma z nočního stolku sebrala jeho pistoli a šla bojovat o svou lásku. Na život a na smrt. „Stráž šla s manželem z ordinace, měl pouta na rukou - navíc připoutaná k širokému opasku. Když vyšli zpoza rohu, namířila jsem na velitele revolver a řekla: ,Tak, a teď mi ho pusťte, pánové.‘ Strážce řetěz uvolnil. Pak jsme utíkali. Kdyby eskorta začala střílet, byla jsem připravená zemřít,“ popsala Dagmar alias Bonnie“ přepadení. Její touha po blízkosti muže byla silnější než rozum a strach.
Pohádka se špatným koncem
Jen těžko si představit štěstí manželů, kteří se konečně mohli obejmout a naplnit okřídlené „navždy spolu“. Jenže ono „navždy“ může trvat sto let nebo pár dnů. Tauchenovi neměli klid ani minutu. Sledovali pořady o sobě v televizi a schovávali se, kde se dalo. „Manžel byl už fyzicky, ale hlavně psychicky hodně oslabený a neměl sílu na další konflikt s policií. V podstatě už neměl chuť utíkat. Ale měl ještě sílu zemřít na svobodě a nenechat se znovu chytit a zavřít do klece,“ vzpomíná Dagmar. Obec Hajany si prý vybral jako místo, kde trávil dětství a byl šťastný. Právě tam je zastihla policie. tam se Pavel rozhodl pro smrt a obrátil proti sobě zbraň. Dagmar už to nestihla. Postřelená skončila ve vazbě a čeká na soud.
Udělala by to znovu
Dagmar Tauchenová sní o lepší budoucnosti se svým mužem. Teď už na jiném světě. Ničeho nelituje. „Pomoct manželovi k tomu, aby se dostal na svobodu, považuji i dnes za samozřejmost, morální povinnost manželky.Jistě vnímám, že podle zákona to není správné, ale za ještě nesprávnější bych považovala nechat ho trpět za něco, co myslím, že neudělal. Co mu nebylo spravedlivě prokázané. Láska a rodina jsou pro mě přednější než všechny zákony světa,“ uzavírá svůj příběh Dagmar.
Přidat názor
