Co příběh, to jiný děj. Tohle je vyprávění Jany. Jedné z těch, které vyhráli.
Měla to být preventivní prohlídka
Byla jsem na kontrole u své gynekoložky a ta mi připomněla, že bych se měla objednat na mamograf. Čtrnáctého prosince dorazím klidná do ordinace. Vyšetření je pro mě rutina. Jenže paní doktorce se při této návštěvě něco nezdá. To už se začínám bát a tušit. Sestra mi ohleduplně pomáhá z lůžka. Povzbudivě se usmívá a oznamuje, že našla nádor o velikosti 7 milimetrů. Ptám se, jestli je zhoubný. To nepotvrdí, ale objedná mě na biopsii. Přesně za měsíc.
S manželem se domluvíme, že zatím nikomu z rodiny nic neřekneme, aby všichni měli pokud možno hezké Vánoce. Muž se ale svěřuje tchýni. Ta volá naší dceři se slovy: „To je strašné, to s mámou, že má rakovinu.“ A je to venku.
Vcházím do stejné místnosti jako na sono. Lékařka odebere vzorky. Slyším zvuk, jako když do panelu nastřelujete hřebíky. Nebolí to. Pak ještě rentgen a přichází pan docent-prsař. Prohlíží si mě a ptá se, co bych řekla na to, kdyby musel odoperovat celé prso. V tuto chvíli souhlasím se vším.
Mám relativní štěstí
Přišel den D. - 28. ledna. Jdu na operaci. Dnes mi buď jenom „rozřežou" prso, nebo uříznou celé. Naplánovaný je jen menší zákrok, doktor mě však připravuje i na tu horší variantu. Ale nakonec vše běží podle původního plán. Mám relativně štěstí.
Nádor byl hormonálně aktivní. Znamená to brát tři až pět let pravidelně léky, pak ještě musím absolvovat ozářování na radioterapeutické klinice plus tři až čtyři cykly chemoterapie. Na všechno kývnu. Jen se chci té Mrchy na dobro zbavit!
Běh na dlouhou trať
Za dva týdny, na den přesně od chemoterapie, mi začaly ve velkém padat vlasy. Najednou mám sebevědomí na bodě nula a ptám se, jestli to vůbec stálo za to. Zda vlastně ztracený rok života léčbou vynahradí nějaký ten rok v relativně dobré kondici. Ale to opravdu nikdo neví!
Co mi ta Mrcha R. vlastně dala a co vzala? Dlouho jsem přemýšlela, jestli vůbec rakovina může člověku něco dobrého přinést. Přestala jsem ze dne na den kouřit - věřte, že to jde. Naučila se ohromné trpělivosti. Těch hodin, co jsem strávila v čekárnách, by vydalo na poloviční úvazek v zaměstnání.
A co mi vzala? Především důstojnost a sebedůvěru. Jsem tlustá, bez vlasů (už narostly, ale to ponížení se mi vrylo do paměti) a bez plánů. Snad zatím zdravá! Naštěstí mi zůstal manžel, přátelé a hlavně děti se svými partnery. Už nikdy nebude nic jako před Mrchou R..Ale žiju. A nejsem v tom sama. Co víc si tedy přát?
Přidat názor
