Dnes už se Iveta ale dokáže i usmát. Našla totiž nový smysl života. Pomáhá těm, které potkal podobný osud.
„Nyní mám pocit, že zase žiju, ne jenom existuju. Zpočátku jsem však myslela, že pro mě vše skončilo. Máme ale ještě druhého syna (22), který nás potřebuje. Měla jsem oporu v rodině, ale ten žal byl obrovský,“ svěřila se Blesku paní Iveta. Její terapií byly dlouhé vycházky do přírody s manželem a psem Artem (2). Právě toho si přivedl Lukáš domů jako štěně.
Pak na internetu objevila občanské sdružení Dlouhá cesta. „Neměla jsem o něm tušení. Sdružuje rodiče, kteří tuto bolestnou zkušenost prožili, a odborníky. Ti mi ukázali, jak dál,“ říká paní Iveta. Dlouhá cesta ji nastartovala. „Kontaktovala jsem odborníky a začala v ní pomáhat na Zlínsku. Na Moravě něco takového chybělo. Rodiče v nejtěžších chvílích vyslechneme, poradíme, případně poskytneme psychologa. Při setkáních si navzájem sdělují pocity a poznatky. Od ledna jsme pomohli pěti rodinám,“ vysvětluje Coufalíková.
Zároveň se začala věnovat s Artem canisterapii. Přivedla ji k tomu kamarádka Martina Junaštíková ze spolku Labradoří pac. „S pejsky jezdíme do dětského domova i do nemocnice. Pes dokáže hodně pomoci i rodičům v době bolesti jako psychoterapie. Všechna ta práce pro druhé mě z velké bolesti vyvedla a posunula dopředu,“ říká. Vidí v tom smysl života. „Lidé nás najdou přes Labradoří pac nebo Dlouhou cestu,“ řekla na závěr Iveta Coufalíková.
Přidat názor
Buďte první, kdo vyjádří k tématu svůj názor.
Přidat komentář