9°C
To, že Václav Havel zemřel, mi zavolal kamarád. Zastihl mě při vánočních nákupech. Zastyděla jsem se za ně. Cítila se jaksi nepatřičně a provinile. I když nesmyslně... Doma jsem zapnula televizi. Zrovna mluvil pan premiér Nečas, který byl odchodem Havla z tohoto světa evidentně dojatý, možná hodně zaskočený. I když on jako celý národ musel dobře vědět, že zdravotní stav bývalého prezidenta, dramatika a bojovníka za lidská práva je špatný. Téměř kritický. Každý, kdo viděl Václava Havla při nedávném setkání s tibetským dalajlámou, si přece nemohl dělat velké iluze…
Kamarád mi řekl: "Tak už to má Vašek za sebou. Zemřel na Hrádečku." Vzpomněla jsem si na jeho polistopadovou prezidentskou inauguraci na Hradě, kterou po boku první manželky Olgy absolvoval v krutě krátkých kalhotách. Národ se mu ale nesmál. Národ jej za tohle faux pas miloval. On ani paní Olga tenkrát rozhodně nebyli vymódění, jak by měli. Bylo to jaksi narychlo. Ale o to víc byli lidem blíž...
Lidé omluvili Havlovi mnohé. Přijali i fakt, že jejich idol je člověk. Normální chlap. Chlap, který miloval a miluje život, i když mu osud není příliš nakloněn. Takhle jim ho představila i spisovatelka a dcera dramatika Pavla Kohouta, Tereza Boučková ve své slavné literární prvotině Indiánský běh, na jejíž motivy natočila Irena Havlásková snímek Zemský ráj to napohled. Stylizovaného a nepřiznaného Havla (milence matky Boučkové) v něm hrál Ondřej Vetchý. Těžko takového mimoně nemilovat...
Mnozí se nejspíš pohorší, proč tyhle momenty při vzpomínce na zemřelého exprezidenta zmiňuji. Dělám to proto, abych zdůraznila, že byl člověkem. Nikoli odlidštěným polobohem. Člověkem s nebývalým mixem empatie, pokory a sebeironie, která dokáže odzbrojit. Stejně jako jistá bezbrannost, která z něj čišela. Proto dostal svět do kolen. I když se mnohým nám zdálo, že to s obdivem k němu poněkud hystericky přehání. Možná ano, ale přiznejme si, že byl ve světě úkaz, který záležitosti srdce povyšuje nad pragmatismus, což je v politice tabu. Tak trochu David mezi Goliáši, tak trochu odrostlé dítě legendárního hnutí hippies...
Václav Havel zemřel na svém milovaném Hrádečku. V rodinném víkendovém domě na Trutnovsku. Milosrdně spal a na cestě na onen svět odešel ve společnosti žen. Jak jinak, chce se s dojetím říct. Byly jimi manželka Dáša a milosrdná sestra boromejka. Mimochodem - s paní Dagmar jsem se nedávno setkala na svatbě naší společné přítelkyně. Byla krásná, měla migrénu, o Václavovi jsme se nebavily, ale stejně na něj v hovoru narážely. Bylo evidentní, že jej miluje a trápí se, jak na tom je. I když se zdála být smířená. Dáša krásné Vánoce letos mít nebude. Doufám, že vy ano.
Třeba si někdo v závěrečné bilanci roku na odchod Havla vzpomene. Nechci tohoto muže glorifikovat, nechci hodnotit jakým byl politikem či dramatikem. Ale vím, že odešel člověk, který byl při všech chybách empatický. Dokázal se vcítit do prožitků jiných. Což je schopnost, která pomalu, ale jistě díky pragmatismu doby mizí. A to je také hlavní důvod, proč by se měl exot Václav Havel zapsat do dějin. Být jednou z maturitních otázek.
