Ze zpovědi pro magazín Dnes, v níž spisovatelka techtle mechtle s exprezidentem probírá, vychází Obermannová jako další pitomá ženská, co se nešťastně zamilovala do ženatého proutníka, který ji nakonec před světem zapřel jako Jidáš Ježíše. Nic nového pod sluncem, chce se na tuhle banální zkazku říci. Jenže tady jde o glorifikovaného Havla, ne o bezejmenného amanta a jeho odkopnutou lásku, která si s ním vyřizuje účty a řeší zklamání. Tím tato častá, slzami zakončená životní epizoda, nabírá jiný rozměr.

Ona tvrdí, že s Havlem měli milenecký vztah, vodila si jej domů, všichni sousedé ho viděli. Že jej milovala, knihu o nich psala s obrovskou láskou. To on jí dal k napsání deníku popud, jejich vztah inicioval, aktivně v něm pokračoval. A pak se jednou bez vysvětlení odmlčel. Prostě se vypařil. Zůstaly vzpomínky opuštěné plné bezradných pokusů o verše puberťačky a romantických, rádoby drsných proklamativních vyznání. To, že ho nikdy nebude mít pro sebe, se spisovatelka smířila. „Žádná žena ho nikdy neměla sama, vždycky patřil několika, on nikdy jiný nebude a stejně ho všechny ženský, k nimž se nikdy nechoval úplně dobře, milovaly a budou milovat., míní Obermannová. Říká to tak odevzdaně, že jí mnozí uvěří. O tom, že byl (možná je) Havel na ženský, celý národ dávno ví. O to víc je mu muž, jenž věří, že pravda s láskou zvítězí nad lží a nenávistí, sympatičtější.

Pravda versus lež

Havel zas do bezvědomí prohlašuje, že Obermannové škvár je blábol plný výmyslů a polopravd. Že ho nečetl a nikdy nebude. Pokud to tak je, zřejmě Havel při hodnocení knihy vychází z toho, co o ní bylo napsáno. Obermannová pak kontruje: „Havel lže. Člověk z jeho kanceláře mi zavolal, že pan prezident vzkazuje, že má kniha byla nejlepší součástí jeho terapie.“ A aby toho nebylo málo, také v interwiev říká, že sekta lidí obdivujících Havla ji nenávidí za Tajnou knihu o něm a zároveň jí závidí blízkost, kterou s ním sdílela. Kdo je větší lhář, kdo víc šílený?

Tajná kniha Ireny Obermannové je literárně velmi, ale velmi špatná. Nudná a bez šťávy, které by se u takové zpovědi předpokládaly. Tak trochu hada uspávající pláč zamilované slepice. Nebo snad zlatokopky, pro níž je mozek plus duše Největšího Čecha super afrodisiakem, erotickou ostruhou? Přesto si lidé Tajnou knihu nadstandardně kupují v naději, že si počtou cosi výjimečného. Jenže lahůdku existencionalismu jim Obermannová opravdu nenaservíruje . A nejde jen o to, že milostný akt nazývá pojmem „tramtará“. Tramtará je mimochodem šílený termín pro kopulaci, byť autorka a odkopnutá milenka v jedné osobě o Největším Čechu prohlašuje: “Navzdory věku i zdravotnímu stavu je to aktu schopný silný muž, který si vždycky bude dělat, co chce, i když ho bude hlídat sto padesát manželek.“ V tomto směru dělá exprezidentu skvělou reklamu. Sobě a své knížce taky – ale to je jedním z témat diskuze.

Lže Havel, lže Obermannová, která tvrdí, že s exprezidentem dělala tramtará a on ji  nazval nejkrásnější (a nejchytřejší) českou spisovatelkou? Fakt je, že jí takové ujištění do jisté knížky v rámci věnování napsal. Ale, co tahle poklona od mužů, kteří svádí ženy, znamená? Jen pipina si může myslet, že to míní opravdově. I lichotka přece potěší. Kateřina Kadlecová v zamyšlení se nad literárním, červené knihovny pro paní a dívky hodným skandálem roku jménem Tajná kniha přemítá, čím vlastně její autorka, osmačtyřicetiletá Obermannová je. Váhá mezi označením nactiutrhačná Mrcha, paní Ziskuchtivá, Drbna, Podrazačka. U Kadlcové zvítězila Drbna. U mě ženská, která se mimo jiné stala Mrchou pro nedostatek lásky, kterou jí ženatí amanti včetně Havla v očekávané porci nedají. Alespoň tak se jeví v hávu nepřiznaných mindráků.

Na hraně?

Co je a není únosné. Kdo lže a kdo ne? Obermannová prohlašuje, že možná zůstala jedinou pravdoláskařkou. Také dost zoufalý termín, jenž použila. Každopádně těžko říci, zda ke kontroverznímu, literárně slabému dílku přiměla autorku vidina penězi provázeného bestselleru. Blízcí Obermannové (a někteří z okruhu Havla) tvrdí, že zešílela. Stylizovala se do role vyvolené. Stala se samozvanou múzou nejspíš opájenou vidinou, že se dramatikovi stane tím, čím básníku Goethe jeho poslední milenka Ulrika. Do jaké míry ji k tomu okolnosti nahrály, je otázkou. Havel se - jak mockrát bylo zmíněné - od spisku zhrzené distancoval.

Mnozí jsou Tajnou knihou pohoršeni, ale najdou se i tací, jež Obermannové tleskají za odvahu. Kdyby se jednalo o literaturu, jak ona neustále a zbytečně podotýká, byla by to jakási omluva, proč dala možný vztah, který asi fakt podle řady svědků proběhnul, na pranýř. Jenže tohle je trapný škvár popisující lásku se ženáčem s trapně očekávaným, lásku devalvujícím finále. Obermannová na knize vydělá nějakou tu korunu, pojede na dovolenou, koupí si super prádlo a možná se stane mementem pro jiné pipky, které chtějí snít v náruči děvkařů. Co je iluze, co skutečnost? V případě Obermannové se tahle hra plná otazníků zdá dost upatlaná. Místo dramatu tu je operetka. Nebo ne?

Fotogalerie
6 fotografií