Úterý 19. března 2024
Svátek slaví Josef, zítra Světlana
Oblačno 8°C

Hana Vítová: Hvězda stříbrného plátna musela přežít sebevraždu dcery

24. ledna 2024 | 06:00

Kráska s melancholickým výrazem, modrýma očima a černými vlasy lámala za první republiky jedno mužské srdce za druhým. Byla nejen nádherná žena, ale taky výborná herečka s velkou inteligencí, která toužila po velkých rolích. Tichá, elegantní a talentovaná. Život se s ní ale moc nemazlil. V soukromí totiž štěstí neměla.

Narodila se v roce 1914 jako Jana Lašková do rodiny operních pěvců. Janin otec uměl vedle zpěvu taky šest jazyků, a Jana tak měla od malička dobrou průpravu do života. Velmi brzo se naučila anglicky, německy a rusky. Měla výborné hudební vzdělání a rodiče si přáli, aby šla v jejich šlépějích.

VIDEO: Podívejte se, jak vypadala prvorepubliková móda a šaty Adiny Mandlové

Video se připravuje ...
Podívejte se, jak vypadala prvorepubliková móda a šaty Adiny Mandlové • VIDEO: Adam Balažovič/BPŽ

Jana ale zpočátku chtěla studovat učitelství, nakonec ale podlehla a nastoupila na konzervatoř. Místo zpěvu si ale zvolila dramatický obor. I když se Janě ve škole moc líbilo, školu nedokončila. V roce 1931 se tam totiž objevili Jaroslav Ježek a Karel Ančerl z Osvobozeného divadla a hledali mladou herečku, která umí i zpívat. Jana okamžitě získala roli Sirael ve hře Golem a zažila první okamžiky slávy. Tam se taky zrodil její pseudonym – Hana Vítová.

 

Vítová pak hrála v několika divadlech. Poznala práci Buriana, Nového a obklopovala se těmi nejlepšími herci a komiky té doby. Brzo si jí všiml film a v předválečné době i během okupace natočila třeba deset filmů za rok. Hned druhý film Peníze nebo život ji vystřelil do hvězdných výšek. Ve filmu zazněl hit Život je jen náhoda, který nazpívala s Ljubou Hermanovou. Hana šla z role do role, objevila se ve skvělých snímcích Dům na předměstí, Jarčin profesor, Cech panen kutnohorských či Valentin Dobrotivý.

Vítová ale toužila po skutečně velké dramatické roli. První dostala v roce 1937 ve Fričově filmu Lidé na kře, dále ve filmu Batalion a nejslavnější snímek, v němž se objevila, byl Noční motýl. Díky němu se proslavila i v zahraničí. Po válce ale kariéra krásky s uhrančivýma očima téměř skončila. Nemusela sice čelit obviněním z kolaborace, ale pro elegantní dámu už v budovatelských snímcích nebylo místo. Zahrála si sice ještě ve filmech Pytlákova schovanka nebo Muž v povětří, ale pak už to za nic nestálo.

Její soukromý život byl proti tomu pracovnímu velká tragédie. Dvakrát se vdala, ani jednou to nevyšlo. Druhý manžel byl šéfredaktor Kinorevue Bedřich Rádl, s ním měla dceru Bedřišku. Ta se narodila šest let po svatbě v roce 1946. Ovšem už v roce 1955 přišel rozvod, Rádl si navíc do jejich společného bytu přivedl mladší milenku, herečku Natašu Tanskou. Vítová jim vařila a uklízela a jediné, co jí přinášelo radost, byla dcera.

V roce 1966 přišla tragédie. Bedřiška se nešťastně zamilovala do zakladatele Semaforu Jiřího Suchého, a protože nebyla zcela psychicky v pořádku, rozhodla se neopětovanou lásku řešit sebevraždou. A Hana Vítová se stala přímým svědkem. Nejprve se dcera pokusila podřezat si žíly, ale když se k ní začala matka dobývat do koupelny, Bedřiška z ní vyběhla a vyskočila oknem do světlíku. Bylo jí pouhých dvacet let.

 

Nic už pak nebylo jako dřív. Hana se uzavřela do sebe, začala pít a většinu času žila na chatě u Berouna. Naposledy se objevila v pořadu Kavárnička dříve narozených, kterým provázel Ondřej Suchý. Odtamtud ji pro náhlou nevolnost odvezla sanitka do nemocnice, a když se pak vrátila do studia, Suchému předala obálku s rentgenovým snímkem. Prý to nepotřebuje otvírat, protože moc dobře ví, co tam je. Hana Vítová zemřela opuštěná v březnu 1987 na rakovinu plic. Přesně na to, co oznamoval rentgenový snímek. V roce 2013 totiž Suchý obálku otevřel při natáčení pořadu Příběhy slavných – Hana Vítová.

Kdo koho miloval? Proč někomu nevyšla kariéra? Jací byli jejich osudoví muži? Další příběhy hereček nejen z doby první republiky si přečtěte na webu Blesk pro ženyosudy hereček najdete ZDE.

 

 

Autor: aši