Míla Myslíková: Samotářka, která maminky jen hrála, peníze rozdala sektě!

2. srpna 2017 | 06:00

Byla velmi oblíbená a její komediální talent zazářil naplno ve filmech jako Holky z porcelánu, Jak utopit doktora Mráčka nebo ve slavných Básnících, kde si zahrála maminku Šafránkovou. V soukromém životě přitom matkou nikdy nebyla. A i když neměla nouzi o ctitele, na poslední lásku si musela počkat skoro až do smrti.

Od malička chtěla hrát a psát

Míla se narodila v roce 1933 jako Bohumila. K herectví se dostala velmi zajímavým způsobem. Její maminka zdědila po babičce půjčovnu krojů a divadelních kostýmů, do kterých se Míla ráda oblékala. Jak sama později vzpomínala, často si hrála na princezny, recitovala Mahulenu a bez řečí pomáhala matce kostýmy prát a žehlit.

Možná už tady se zrodila její touha stát se herečkou. Jako spousta jiných rodičů, ani ti její nebyli nadšeni z toho, že se chce přihlásit na JAMU, ale nebránili jí. Její talent brzo vyplaval na povrch a režiséři jí začali nabízet filmové role. Míla měla film raději než divadlo, o němž říkala, že "je to velká štrapáce". „Neustále jsme hostovali na zájezdech a přejížděli z místa na místo,“ vzpomínala později v jednom z rozhovorů.

 

Všechny Míliny lásky

Míla byla energická a „holka krev a mlíko“, což se mužům líbilo. Nikdy neměla o ctitele nouzi, ovšem s láskou to už bylo horší. Když jí bylo třiadvacet, vdala se za hereckého kolegu z brněnského divadla Štěpána Zemánka, ale moc dlouho jim to neklapalo. Míla to s ním neměla snadné, holdoval alkoholu, a když se napil, byl agresivní a prý ji i bil.

Proč s ním zůstávat? Rozvedli se tedy, i když samota nebyla to, co Míla chtěla. „Osud tomu ale tak chtěl a dnes jsem ráda,“ řekla jednou ve svých vzpomínkách. Prý je lepší žít sama než s někým, s kým si nerozumí. Po rozvodu měla ještě dva vážnější vztahy, ale ani ty neskončily manželstvím. Až v roce 1962 se potkala na filmovém festivalu v Karlových Varech s finským novinářem Heikkim. Byl z toho sice vztah, ale na dálku. Přesto trval dlouho a díky němu se Míla zamilovala i do Finska. O něm také napsala později knihu V zemi Kalevově. Psaní bylo ostatně po herectví její druhou láskou. A na sklonku svého života prý poznala pana Václava, se kterým chodila do restaurace nedaleko svého bytu. Jak řekla kamarádce Myrně, připomínal jí básníka Nebeského, kterého milovala Božena Němcová.

 

Psaní jako terapie

Míla Myslíková psala ráda a knížky jí přinášely především radost. Peněz z nich moc nikdy neviděla. Byla totiž velmi důvěřivá a mnohokrát se zklamala v lidech, kteří ji nějak zneužili. Například na knížku Ta naše pohádka česká, kterou napsala, jednomu podnikateli půjčila sto tisíc korun, aby ji mohl vydat. Jak později smutně řekla, neviděla z nich zpátky ani korunu. Ani tyhle špatné zkušenosti však Mílu neodradily v rozhodnutí psát dál. Za svůj život napsala několik knížek pro děti, dvě o Finsku a jednu o betlémech.

 

Konec života v osamění a bez peněz

Na sklonku života už Míla Myslíková odmítala hrát a uzavřela se do sebe. Psala knížky a starala se o pejska, kterému prý před spaním zpívala. V době, kdy se natáčel poslední díl Básníků a oslovil ji režisér Dušan Klein, už na tom nebyla zdravotně moc dobře. Onemocněla Parkinsonovou chorobou, měla cukrovku a bohužel také podlehla Hnutí Grálu. Podle názoru její přítelkyně Myrny to bylo i tím, že hledala víru, kterou v běžném životě nikde nenacházela. Bohužel, i to jí bylo osudným – téměř všechny peníze, které si vydělala, darovala sektě. Byla skromná a nenáročná, nikdy neshromažďovala předměty a dárky. Co dostala, to zase darovala dál. Po její smrti v roce 2005 toho po ní moc nezůstalo – pár desek a knížek. Zemřela tři dny před svými dvaasedmdesátými narozeninami.

 

 

 

 

 

Autor: aši
Video
1080p 720p 360p
DesktopMobile