Nový ministr životního prostředí Drobil si dovolil hodně. Na začátku svého působení vydal směrnici, jak by se měli lidé ve vysoké státní instituci oblékat. Pánové nebudou moci úřadovat v triku, kraťasech, sandálech s ponožkami nebo teniskách.

Dámy musí zapomenout na vietnamky, tílka, hluboké výstřihy, krátké džínové sukýnky. Sešlapané a tolik pohodlné pantofle, do nichž se přezouvaly. Už žádná odhalená, v mini naditá stehna, prsa valící se z dekoltu, prádlové košilky s přiznanými podprsenkami... Jak říkám, Drobil si dovolil hodně, Drobil si nadrobil.

Trapná realita

V interním doporučení ministra Drobila, v jeho „pokynu s okamžitou účinností“ se udává, že muži mají do úřadu nosit uzavřenou společenskou obuv, dlouhé kalhoty, košili a kravatu. U žen se rovněž vyžadují společenské boty, sukně přiměřené délky či kalhoty plus blůza. „Nelze používat sandály, sportovní či domácí obuv, šortky, trička, oděv deklarující příslušnost k určitému hnutí či kultuře apod.,“ konstatuje dále zpráva.

Poněkud trapné je, že doporučení Pavla Drobila není aktem věrozvěsta. Ono jen jazykem úředního šimla obecně popisuje to, co by se v kulturní zemi jako samozřejmost vůbec nerozebíralo. Mimochodem, i dlouhé kalhoty, sukně přiměřené délky a společenské boty mohou být kolotočově nemožné, pro instituci ministerstva ostudné.

Za normálních bych tedy konstatovala, že se mohl Drobil uvést méně trapnou a byrokratickou akcí. Jenže to by nemohla jedna z úřednic (mnohé jsou na tom stejně jako ona) pro server Aktuálně cz. prohlásit, že nemá v čem jít do práce, protože halenku nevlastní. A spousta jejích kolegů se rozčilovat, proč se má v létě pařit v dlouhých kalhotách a polobotkách, když jindy i ředitel odboru chodil na ministerstvo v bermudách. „Na jednání si vzal vždycky oblek. Visel mu ve skříni. Tak oč jde,“ nechalo se slyšet několik zaměstnanců.

Vůle lidu, vůle boží?

Tomu se říká kouzlo nechtěného. Je opravdu pikantní, že se nový ministr medializuje přes tzv. dress code a znovu otevírá problém, jímž se zabývalo už několik kolegů před ním, až jej nakonec rezignovaně odložili. A pouze trpně prohlásili, že člověk má chodit do zaměstnání slušně oblečen.

Jenže, kdo úředníčky přiměje k základním dobrým mravům, elementární etiktě, když šéf odborů úřaduje v pólo tričku a bermudách? A i v parlamentu či na zasedání vlády leckdy pohodlí vítězí nad potřebnou kultivovaností? Povolené opasky, rozhalené košile, absenci kravat si pánové mohou dovolit na privátním zasedání, ale na jednání za účasti kamer, jak se leckdy stává.

Téměř denně slyším, čtu ve čtenářských příspěvcích, ať si každý chodí, jak chce. V tom, co je mu pohodlné, co se mu líbí. Móda je přece velkorysá a máme demokracii. Nejsme sešněrovaní diktátem. A denně vidím tuto teorii v reálu. Praktikuje se všude. I ve státních úřadech. Je mi líto, ale kultura soudružské totality přežívá. Jsme stále burani. A obávám se, že interní směrnice s okamžitou platností tento problém nevyřeší.